Kam zamíří chov drůbeže?

V posledních desetiletích se nejen zvýšil zájem o domácí chov drůbeže, ale také snahy o další intenzifikaci „průmyslového“ chovu. Mezi těmito krajními body širokého spektra jsou chovatelé, kteří si zvolili některý ze zavedených způsobů chovu, ale ne vždy jsou spokojeni s výsledky. Spotřebitelé by měli pomáhat při rozhodování, na kterou stranu se producenti vajec a drůbežího masa přikloní.

V Česku má chovatelství tzv. drobných hospodářských zvířat, jako jsou drůbež či králíci, dlouholetou tradici a z motta Českého svazu chovatelů „Pro krásu, radost a užitek“ lze tušit, že jedním z cílů aktivit registrovaných členů má být využívání produktů z jejich chovů, a tedy alespoň částečné samozásobení. V minulosti bývaly chovatelské aktivity naprosto běžnou součástí života na venkově, ale i v mnohých městech, a to jak v té organizované podobě (vč. výstavnictví), tak v té čistě užitkové. S nástupem velkochovů, supermarketů a celoroční dostupnosti relativně levných potravin z celého světa ztratily drobnochovatelství a samozásobení na přitažlivosti. Z dvorků, zahrad a záhumenků nejprve zmizely větší druhy domácích zvířat (ovce, kozy, prasata), pak i časově a prostorově náročnější králíci. Pouze relativně nenáročná drůbež se na řadě míst jakž takž udržela do „moderní doby“. Ale nejenom historie a móda se opakují. V posledních desetiletích se chovatelství a pěstitelství, vč. domácího zpracování a snahy o samozásobení, dostaly do skupiny „trendy koníčků“, a tak se nejenom drůbež začala opět objevovat na pozemcích kolem rodinných domků a v komunitních zahradách.

Vrací se i do malochovů

Z globálního pohledu byly slepice – a v mnohých zemích stále jsou – typickým samozásobitelským zvířetem, a to nejenom ve venkovských komunitách. Jelikož jsou poměrně nenáročné na výživu i technologii ustájení, tak se jako jedno z prvních drobných hospodářských zvířat začaly vracet i do českých zahrad. Společně s tím se na trhu začaly více objevovat nejenom chovatelské potřeby a krmiva pro malochovatele, ale také různé publikace (či internetové projekty), které mají nejenom začínajícím chovatelům pomoci při zřizování vhodného chovatelského zařízení a plánování péče o zvířata, aby se nemuseli vydávat cestou „pokus-omyl“. Některé z těchto knih se chovu slepic a další drůbeže věnují z toho čistě pragmatického hlediska a hlavními tématy jsou vytvoření odpovídajícího chovatelského prostředí a zajištění patřičné péče. Jiné se spíše zaměřují na etologii a vztah mezi chovatelem a jeho zvířaty. I když to někomu může připadat úsměvné, tak zvýšený zájem o tzv. welfarový přístup k chovu hospodářských zvířat mají nejenom spotřebitelé, hobby- či malochovatelé a samozásobitelé. Také spousta profesionálních chovatelů svým užitkovým zvířatům věnuje velkou pozornost, protože si uvědomují, že pouze takové zvíře, které je zdravé a v pohodě, může poskytovat kvalitní produkty efektivně.

Volný chov

Proč vlastně k této „renesanci“ domácího chovu slepic dochází? V Česku se člověk docela často setkával s variantou „budeme mít zadarmo čerstvá vajíčka“, což je ukázková známka toho, že dotyčný (či dotyčná) nemá úplně jasnou představu o tom, co chov slepic obnáší. Doktorka Buddleová uvedla, že předchozí výzkum její skupiny poukázal na to, že spotřebitelé stále častěji upřednostňují vejce z tzv. volného chovu, protože jsou vnímána jako přirozenější, etičtější a bezpečnější. Ale to by přece stačilo cíleně vyhledávat na trhu produkt s touto deklarací. Nárůst počtu slepic v domácích chovech by se tak dal považovat za náznak stoupající nedůvěry ke komerční produkci potravin (v tomto případě vajec). Z vyjádření účastníků studie pak bylo zřejmé, že při vlastním domácím chovu mají naprostou jistotu, že vajíčka, která konzumují, pochází skutečně z volného chovu. Nemusí se zabývat pracným zjišťováním či ověřováním, že/zda tomu tak skutečně je. Vědci to tedy dali do souvislosti se zmatky a kontroverzí, jež bývají s australskými standardy pro označování vajec z volného chovu spojované, což by podle nich mělo apelovat na příslušné instituce, které jsou za tento trend svým způsobem odpovědné. Výzkum by tak mohl mít i politické důsledky, ať už v oblasti biologické bezpečnosti potravin či dobrých životních podmínek zvířat, třeba právě prostřednictvím upozornění na potenciální rizika „opomíjení“ pravidelné prevence a veterinární péče u slepic v domácích chovech.