Trvalé travní porosty zajišťují primárně píci. Jejich sekundární (mimoprodukční) funkcí je koloběh živin, vody, energie a udržení funkčnosti ekosystému přímo závislé na biodiverzitě. Evidované travní porosty se historicky (až do roku 1996) dělily na louky a pastviny, kdy jejich celková plocha představovala 901333 ha. V horských a podhorských oblastech s méně výnosnými porosty lze pást koně extenzivně. Hlavním přínosem je pohyb koní a údržba krajiny, využití porostu však může být nižší než 50 %. Koni o hmotnosti 500 kg tak odpovídá přibližně 0,8–1 ha plochy. Nejběžnější povrchovou renovací pastviny je smykování. Mělo by se provádět alespoň jedenkrát ročně v podzimních měsících, ideálně po každém pastevním cyklu. Zajišťuje rozhrnutí nerovností a trusu pro rovnoměrnější distribuci živin do půdy. Okolo nerozhrnutého trusu se koně nepasou a místa nasycená dusíkem jsou ideálním stanovištěm pro širokolisté plevele. Nedopasky mohou tvořit také ostrůvky rostlin, které koně nespásají, např. bodláky, kopřivy, durmany aj. Při vyšším podílu nedopasků se provádí mulčování. Důvodem pro obnovu či renovaci pastvin je celkové zhoršení výnosu pastviny, zaplevelení a eroze pozemku v důsledku nevhodného managementu (nadměrné spásání, špatné hnojení atd.). Při radikální obnově pastvin s orbou se postupuje prakticky stejně jako při zakládání nového pastevního porostu. Hnojení je krokem k dosažení vyšší výkonnosti pastvin, kterému by měl předcházet rozbor půdy (obsah minerálních látek a humusu) a stanovení tzv. půdního profilu (pH, vlhkost, struktura, propustnost).
Nadměrný výskyt některých druhů rostlin v porostu může přímo ovlivňovat jeho kvalitu a výnos. Zatímco při nízkém podílu v porostu jsou žádoucí, při jejich rozšíření se stávají plevelem. Příkladem je smetánka lékařská (Taraxacum officinale), jejíž typická listová růžice brání (při nadměrném počtu) růstu kulturních rostlin a snižuje výnosy. Obdobně je to i u jitrocele kopinatého (Plantago lanceolata) řebříčku obecného (Achillea millefolium) a dalších. Za jedovaté jsou označovány rostliny, které mají negativní vliv na zdravotní stav zvířete, nebo mohou zapříčinit jeho úhyn. Zvířata se škodlivým rostlinám instinktivně vyhýbají a k rozsáhlým otravám způsobeným bylinami nedochází často. Problémy mohou nastat v období sucha nebo ke konci pastevního období, kdy z důvodu nedostatečného množství píce spásají zvířata veškerou dostupnou zelenou hmotu. Typickým příkladem jsou podzimní dvounažky nebo na jaře klíčící semenáčky Javoru klen (Acer pseudoplatanus), které mohou u koní vyvolat akutní intoxikaci označovanou jako atypická myopatie. Mezi nejčastější otravy patří tzv. žďárská nemoc koní. Způsobuje ji starček přímětník (Senecio jacobaea), který si vzhledem k obsahu pyrrolizidinových alkaloidů udržuje svou jedovatost i po usušení. Díky vysoušení pastvin, na kterých se starček vyskytoval je dnes tato otrava ojedinělá. Mezi běžně se vyskytující rostliny, které jsou pro koně jedovaté patří například pryskyřník prudký (Ranunculus arcis), durman obecný (Datura stramonium) oměj šalamounek (Aconitum plicatum), vlaštovičník větší (Chelidonium majus), mák setý (Papaver somniferum), penízek rolní (Thlaspi arvense), ptačinec prostřední (Stellaria media) a další. Lokální záněty kůže způsobuje třezalka skvrnitá (Hypericum maculatum), třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum) nebo andělika lékařská (Archangelica officinal).
Ing. Martina Janošíková, Ing. Martin Ptáček, Ph.D., Ing. Kristýna Petričáková, Ing. Cyril Neumann, KCHHZ, FAPPZ, ČZU v Praze
Podrobněji v časopisu Náš Chov 10/2022
