Jihoafrické burské kozy s masnou užitkovostí se k nám začaly dovážet v devadesátých letech minulého století pro účely užitkového křížení. Postupně se ale zakládaly i čistokrevné chovy. V současnosti se v kontrole užitkovosti eviduje sedmdesát pět zvířat, z nichž se necelá čtvrtina chová v Českém ráji. Chovatelé říkají, že africkým kozám se v nejstarší chráněné krajinné oblasti České republiky a jejím okolí líbí.
Burské kozy jsou většího tělesného rámce, s dobrým osvalením a pevnou konstitucí. Kozlové dosahují živé hmotnosti až 90 kg, kozy jsou asi o třetinu lehčí. Typickým plemenným znakem je výrazný klabonos se středně dlouhýma svislýma ušima. Vedle dvou rohatých typů se chová i bezrohý, který se ještě vyznačuje nejednotným zbarvením. Při výběru zvířat do chovu je důležitým znakem i barva očí, protože jedinci s modrýma očima jsou náchylní ke stresu.
Africké rohaté plemeno koz s charakteristickým bílým zbarvením srsti po těle a červenohnědým krkem i hlavou s průběžnou lysinou se v Evropě velmi dobře aklimatizovalo. Je rozšířeno zejména ve Francii, Irsku, Izraeli a ve Velké Británii. Na velmi dobré úrovni mají chov burských koz i v Německu, odkud se k nám často dovážejí chovná zvířata.
Podle evidence v kontrole užitkovosti (KU) Českomoravské společnosti chovatelů, a. s., je 75 kusů tohoto speciálně vyšlechtěného masného plemene koz rozptýleno mezi třinácti chovateli. Chovy Ladislava Šedivého ze Žďáru u Mnichova Hradiště s osmi kozami v KU (celkově s dvaceti zvířaty) a Libora Nekováře z Proseče pod Ještědem, který má v kontrole užitkovosti devět koz (celkem čtyřicet zvířat), patří k největším v České republice.
Chov v Českém ráji
Ladislav Šedivý začal naplno s burskými kozami asi před sedmi lety, kdy z Německa dovezl plemenného kozla. Později následovaly importy dalších pěti čistokrevných zvířat. Velmi dobrým chovatelským krokem byl dovoz druhého plemenného kozla Elmara, který je loňským šampiónem podzimní výstavy Náš chov v Lysé nad Labem. „Po šestiletém Elmarovi, který reprezentuje linii Blúcher jsem měl loni jedenáct kůzlat. S akciovou společností Oveko jsem ho vyměnil za mladého, v současnosti téměř ročního plemenného kozlíka Janera původem ze Slovinska. Pokud jde o další dovezená zvířata, velmi si cením kozičku Nairobi, narozenou 1. října 1999 z embryotransferu po přímém dovozu z Afriky. Počítám, že samičí potomstvo od ní budu zařazovat do dalšího chovu. V mém burském stádu sice převažují zvířata německé krve, jsou v něm ale i čistokrevné kozy od Ivany Hopsákové, která má farmu v Jíncích nedaleko Příbrami,“ prozradil chovatel Ladislav Šedivý.
Chov burských koz ve Žďáru u Mnichova Hradiště je založen na celoroční pastvě v nádherné přírodní scenérii Českého ráje, tvořenou jedinečnými přírodními zajímavostmi i architektonickými památkami. V nedalekém okolí Ždáru se nacházejí například Příhrazské skály, Drábské světničky nebo hrad Kost, ale díky velké rozmanitosti biotopů také okolo 30 000 rostlin a živočichů, včetně kriticky ohrožených druhů, a to čtyř rostlin a devíti živočichů.
Čtyřnozí pomocníci
„Kozy pasu denně asi dvě až tři hodiny ráno i večer. S ovládáním dvacetihlavého stáda mi vydatně pomáhají šestiletý Art a roční Jery, plemene border kolie. Art má nejvyšší třetí pasteveckou třídu a je nositelem titulu vícemistr republiky z Mladějova v roce 2002, když se umístil hned za svou mámou. Je to pes s vynikající poslušností. Druhého pejska Jeryho, původem ze Skotska momentálně připravuji na zkoušku v první pastevecké třídě. Jsem pejskař od raného mládí, ale až bača Miroslav Kožko z nedalekého podniku Agrokomplex Sobotka, který má pod hradem Kost kromě jiného i chovnou stanici border kolií mne do výcviku pasteveckých psů zasvětil,“ řekl chovatel a současně i člen Klubu pracovních ovčáckých psů.
Za dobu kynologických aktivit Ladislava Šedivého mu největší slávu a uznání přinesla fenka polského nížinného ovčáka se zajímavým jménem Cura Ponmarbet. Řadu let s ní pravidelně vyhrával nejvyšší klubové soutěže nejen u nás, ale umísťovala se na předních místech i v Polsku.
Ale zpět k chovu, u nás zatím málo rozšířeného masného plemene malých přežvýkavců. Chov Ladislava Šedivého potvrzuje, že burská koza patří k plemenům s dobrou plodností. V jeho vrzích jsou převážně dvojčata, ale ani trojčata nebývají vzácností. Kůzlata ve sto dnech dosahují hmotnosti 18 až 30 kg. Podle chovatele Šedivého rozdílnou hmotnost ovlivňuje mnoho faktorů, zejména počet zvířat ve vrhu, kondice a věk matky. Při porovnávání užitkovosti čistokrevných jedinců s kříženci vycházejí lépe zvířata z užitkového křížení. Vedle nezanedbatelného vlivu heterozního efektu se na jejich lepší užitkovosti podepisuje delší doba laktace a nepoměrně větší množství mléka matek dojných plemen koz.
„Pokud jde o odbyt, nemohu si stěžovat. Veškerá zvířata putují jako plemenná do jiných chovů po celé republice. Plemenného kozla má ode mne například i Libor Nekovář, který má početné stádo v asi 20 km vzdálené Proseči pod Ještědem,“ konstatoval.
Chov v Podještědí
Chovatel Libor Nekovář chová burské kozy čtyři roky. Dal jim přednost před ovcemi na doporučení svého známého. Jeho původním záměrem bylo šetrně obhospodařovat dvouhektarový pozemek kolem domu a nějak využít další čtyři hektary luk a pastvin. Dnes říká, že chce solidní stádo nejen pro radost, ale i užitkovost. I proto uvítal nabídku Ladislava Šedivého importovat chovná zvířata z Německa. „Sedm importovaných čistokrevných zvířat představuje základ, na kterém chci začít budovat chovné stádo. Momentálně mám ve stádu 38 kusů, mezi nimiž jsou i kříženci původem od chovatelů z Českých Budějovic a Čáslavi. Stádo postupně selektuji podle německého standardu plemene. A další naplánovaný import kvalitních zvířat z Rakouska by měl úroveň chovu ještě zvednout. Uvažuji o velikosti stáda do dvaceti matek,“ pokračoval Nekovář.
Chloubou chovatele koz v obci na svazích Ještědského hřebene je kozín. Novostavba průjezdného chléva, která více než cokoli jiného připomíná rodinný domek je dvanáct metrů dlouhá a sedm metrů široká. Půdní prostor 3,5 metru vysokého kozína slouží k uskladnění sena. Vzdušná, prostorná a světlá stáj s kapacitou asi dvacet matek má veškeré vnitřní technologické vybavení (ustájení, krmení) v nerezovém provedení. Kozy jsou ustájeny na hluboké podestýlce a zatímco její pevná frakce se pravidelně vyhrnuje mechanizací, močůvka je svedena do jímky. „Chtěl jsem takové chovatelské zařízení, které by minimalizovalo ruční práci a já měl více času na pozorování zvířat,“ dodal chovatel, který se od roku 1989 živí podnikáním v automobilovém průmyslu.
Pro krajinotvorbu i na maso
Léto kozy tráví na pastvě, k úkrytu před nepohodou jim slouží lehký přístřešek, kde mají v jeslích založené seno. Pozemek kolem rodinného domu i v těsném sousedství využívaná pastvina jsou oploceny elektrickým ohradníkem. V zimě jsou kozy v kozinci. Základem krmné dávky je seno s přídavkem jádra v podobě mačkaného ovsa, sladového ječmene nebo i vojtěškových granulí. Součástí zimní krmné dávky je i krmná řepa nebo jablka. Kozám v laktaci chovatel přilepšuje ještě pšeničnými otrubami, kukuřicí a lisovanou sójou.
Ve svém chovu využívá dva plemeníky, a to šestadvacetiměsíčního Burela z chovu ze Žďáru (u Mnichova Hradiště) a patnáctiměsíčního Bilba z chovu ing. Petra Štěpánka. Také on si nemůže vynachválit vysokou plodnost, když z osmnácti matek jich měla polovina trojčata a dvojčata.
„Je to odolné, nenáročné plemeno klidného temperamentu, které se velmi dobře hodí k údržbě krajiny. Mistrně dovede spásat i náletové dřeviny. Bohužel význam plemene není u nás doceněn. Tyto africké kozy vyšlechtěné na masnou užitkovost mají maso s nízkým obsahem tuku a kalorickou hodnotu srovnatelnou s kuřecím masem. Například v sousedním Německu je o speciality z masa burských koz v nabídce specializovaných restaurací velký zájem. U nás se zatím na kozí maso nahlíží jako na podřadné, a to je myslím velká škoda,“ posteskl si Nekovář.
