Chov nosnic s vylepšeným welfare

Přestavba klecových chovů s využitím welfarových technologií ustájení u nás vyplývá ze zákona, který nabyde účinnosti od prvního ledna roku 2027. Po tomto datu budou tuzemští producenti vajec moci chovat nosnice v halách pouze na volno. Jaké alternativy ustájení budou převažovat a proč? Bude se změnou technologie nutné volit jiné hybridní kombinace slepic než dosud? A jak technologická revoluce v chovech nosnic ovlivní naši soběstačnost v produkci vajec? To byly otázky pro prof. Ing. Evu Tůmovou, CSc., z Katedry chovu hospodářských zvířat České zemědělské univerzity v Praze.

Paní profesorko, mohla byste uvést, kolik se u nás chová nosnic?

Co se týká stavů nosnic, aktuálně se v zemědělském sektoru chová 5,6 miliónu slepic. Se započtením hobby chovů se v České republice celkem eviduje okolo 8,5 miliónu slepic.

Jaké alternativy ustájení se od plánovaného zákazu klecí nabízejí a které systémy chovu budou převažovat a proč?

Od uvedeného data se budou moci využívat pouze podlahové systémy chovu, které zahrnují jednak voliéry, dále variantu s podestýlkou a konečně chovy s výběhem. Pravděpodobně nejvíce rozšířené budou voliéry, protože z povolených alternativ lze v nich produkovat vejce s relativně dobrou ekonomikou. Nabízí se však otázka, zda to bude ochráncům zvířat stačit. Totiž, když se v roce 2012 zakázali konvenční klece a producenti vajec je museli vyměnit za obohacené, říkali jsme si, na jak dlouho to bude. Dnes víme, že to bylo na patnáct let. Jak dlouho se budou moci chovat nosnice ve voliérách se však v dnešní turbulentní době bojím odhadovat.

Mohla byste stručně porovnat výhody a nevýhody výše zmiňovaných variant ustájení?

Samozřejmě každý systém má své výhody a nevýhody. Vedle již zmiňované ekonomiky je výhodou voliérových chovů především volný pohyb s tím, že slepice se mohou pohybovat vertikálně i horizontálně, a dále relativně malá zastavěná plocha. Oproti dosud využívaným obohaceným klecím ale zvířata často trpí výrazným sociálním stresem, protože je pohromadě několik tisíc slepic. To je obrovský problém z hlediska welfare, což se negativně promítá do užitkovosti, horšího zdravotního stavu a následně i do vyššího úhynu. Ještě vyšší míra sociálního stresu je však v podestýlkových chovech, kde se slepice mohou pohybovat pouze v jedné rovině, důsledkem čehož je poměrně vysoký výskyt kanibalismu a užitkovost je zde ještě nižší než ve voliérách. Navíc je zde problém s parazitárními infekcemi jako jsou kolibacilóza, salmonelóza, kokcidióza, nekrotická enteritida, bronchitida či pasteurelóza, které představují až třicetiprocentní podíl na celkových ztrátách nosnic úhynem. Rozhodně nežádoucí jsou i vysoké emise oxidu uhličitého a čpavku. Další nevýhodou jsou i vyšší požadavky na zastavěnou plochu a z ekonomického hlediska i to, že náklady na produkci jsou ještě o pětadvacet procent vyšší než ve voliérách. U výběhových chovů je snad jediná výhoda volný pohyb slepic, které mohou pobývat i venku. Zásadní nevýhodou ale je, že tento systém neumožňuje optimalizovat podmínky ustájení podle požadavků zvířat, a to zejména s ohledem na stájové mikroklima. Protože i ve výběhových chovech se slepice chovají ve velkých skupinách, také zde se vyskytuje sociální stres se zvýšeným rizikem kanibalismu. Podobně jako na podestýlce jsou zde častější parazitární onemocnění. Ale tím to nekončí. Pokud se někde potvrdí ptačí chřipka, v rámci přijatých veterinárních opatření se výběhové chovy musejí zavřít.  Slepice jsou však navyklé chodit ven, atak je zaděláno na opravdu velký problém. Z povolených systémů ustájení je produkce vajec ve výběhových chovech nejdražší. Velkou nevýhodou jsou i vysoké emise, jak oxidu uhličitého, tak i čpavku, a samozřejmě také vysoké požadavky na zastavěnou plochu.

Více se dočtete v některém z připravovaných čísel týdeníku Zemědělec.*