Pragmaticky definováno, jsou zoonózy humánní infekce získané od zvířat. Dnes je už známo asi 200 různých původců zoonóz, způsobujících onemocnění člověka. Jenom tzv. „nejlepší přítel člověka“ je schopen každoročně v USA nakazit pokousáním přes milion lidí, více než 50 druhy zárodků různých infekcí. Riziko rozvoje a šíření zoonóz dále souvisí a stoupá s venkovními aktivitami člověka v přírodě, závisí na expozicí a inhalaci infekčních původců, na přímém (nepřímém) kontaktu se zvířaty a kontaminovanými živočišnými produkty včetně ryb a „darů moře“.
Mořští korýši jsou zplodinovým filtrem oceánu a konzumovaní v syrovém stavu mohou přenášet aspoň 25 různých infekčních chorob a intoxikací člověka. Dále je zde riziko při pokousání hmyzem, kontaktu s krevními produkty již dříve infikovaných lidí, kontaminovanou vodou, hlínou a dalšími substráty, se kterými přicházejí do styku zemědělci, farmáři, lovci, laboratorní pracovníci, čističi stok, jeskyňáři, majitelé domácích mazlíčků a další, kteří jsou v profesionálním riziku ohroženi zoonózami více než ostatní populace obecně.
Infekční původci onemocnění, kteří jsou přenášeni různými cestami přenosu ze zvířecích rezervoárů, patří do několika mikrobiálních skupin jako jsou: viry, baktérie, riketsie, ale i houby, kvasinky, plísně a paraziti. Lidští hostitelé s oslabenou imunitou, nebo pacienti po splenektomii (bez sleziny), transplantacích, těhotné ženy a jejich plod nebo pacienti s AIDS jsou rovněž ve vysokém riziku dalšího vývoje klinických projevů a trvalých následků, pokud jsou vystaveni těmto infekčním původcům.
Vliv zvířecího hostitele na rozvoj lidského onemocnění může být ale také zamaskován. Humánní infekce chřipkou typu A není někdy považována za typickou zoonózu, ale během inkubační periody může kontakt se zvířetem zdramatizovat klinické projevy, protože dochází k antigenním změnám viru (původce) a následné cyklické pandemii této nemoci, opakující se každých 10 až 30 let. Nedávné výzkumy potvrzují, že viry ptačí chřipky se vyskytují u domestikované drůbeže (kachny) a mohou se míchat s A-viry chřipky lidské i viry třetího druhu, domestikovaných prasat v Číně, což samozřejmě vede k dalším antigenním proměnám původce. Při tom v některých oblastech Číny žijí člověk, prase a kachna v těsném kontaktu velice uzavřeného prostředí. Modifikovaný virus chřipky A je přenášen na lidského hostitele z prasat a pak předáván rychle z člověka na člověka po celém světě, a to s katastrofálními zdravotními a ekonomickými důsledky.
Z hlediska evoluce přírodních nákaz je možno rozdělit infekční choroby živočišné říše na tři skupiny:
antroponózy = výlučně nemoci lidí
zoonózy = onemocnění zvířat
antropozoonózy (zooantroponózy) = vyskytující se u zvířat i lidí
Příkladem antroponóz jsou třeba spalničky, dávivý kašel, břišní tyfus, záškrt, obrna, kapavka a další a jejich přenos je pouze interhumánní. U některých zoonóz, které jsou patogenní jen pro zvířata (prasečí mor, rybí mor, rybí neštovice, infekční nákazy včel a drůbeže, však člověk může fungovat jako bezpříznakový nosič a rezervoár původce nákazy.
Antropozoonózy jsou společné pro člověka i zvířata a přenášejí se ze zvířete na zvíře nebo člověka a opačně, z člověka na zvíře a někdy i z člověka na člověka (vzteklina, ornitóza, klíšťová encefalitida, salmonelóza, listerióza, tularemie, leptospiróza, brucelóza, tuberkulóza, mor, ehrlichióza, lymská borrelióza, trypanosomiáza, toxoplasmóza, kryptosporidióza, giardiáza, toxokaróza, trichinelóza a další. V této skupině zase mohou jako bezpříznakoví nosiči vystupovat divoce žijící zvířata.
Z praktických důvodů používají v současné době epidemiologové výraz zoonózy i pro „antropozoonózy“ (zooantroponózy) například s uváděnou specifikací „zoonóza přenosná na člověka“.
Mezi biotopy a biocenózami lidských sídlišť, chovy domácích zvířat a biotopy divoce žijících zvířat pendlují synantropní hlodavci (rezervoáry) a členovci (vektoři), kteří kyvadlově (oboustranně) přenášejí infekční původce různých nákaz. Z epidemiologického i epizootologického hlediska je velmi důležité přerušení tohoto „mostu“ například účinnou represivní nebo preventivní deratizací, desinsekcí a desinfekcí. S dalším rozvojem činností člověka (práce, rekreace, turismus) dochází i k dynamickému rozvoji zoonóz a k jejich epidemiologickým, epizootologickým, ekologickým a biologickým změnám. Zvyšují se také rizikové faktory u těchto nákaz a rozmanitost cest jejich přenosu. Například původce moru se může přenášet na člověka buď kapénkovou inhalací (kapének s přítomností zvířecího sekretu), prostřednictvím blech parazitujících na potkanech nebo prostřednictvím hlodavců z přírodních ohnisek této nákazy. Na stejném principu je založeno šíření dalších zoonóz (riketsióz, salmonelóz, leptospiróz) a podobně.
Možnosti nákazy
Okolnosti, za kterých se člověk může (antropo)zoonózami nakazit jsou:
a) těsný kontakt se zvířaty při jejich chovu a ošetřování (farmy, stáje, chlévy, vepříny), při lovu zvěře nebo hubení hlodavců. Patří sem například vozhřivka, sněť uhelná, brucelóza, tularémie, salmonelóza, leptospiróza, ornitóza, červenka, svrab, helmintózy, echinokokóza a cysticerkóza, listerióza, chřipka, kravské neštovice a další.
b) konzumace potravin živočišného původu (maso, ryby, masné konzervy, mléko, sýry, máslo, smetana, vejce a výrobky z nich, kozumované zejména v polosyrovém nebo syrovém stavu (kromě nákaz uvedených v bodě a) jsou to intoxikace z potravin, botulismus, tuberkulóza, slintavka, trichinelóza, aktinomykóza).
c) práce ve zpracovatelském průmyslu produktů živočišné výroby, kožedělný průmysl, kožešnictví, vlnařský průmysl, zpracovávání srsti, peří, kostí, masný a mléčný průmysl, konzervárny, chladírny a mlékárny, jatky, zejména sanitární. Kromě nákaz uvedených v předchozích bodech sem patří navíc třeba Q horečka, tetanus, mor a další.
d) pokousání a poškrábání nemocnými zvířaty, zejména psy, kočkami, liškami, koňmi, prasaty a podobně, může způsobit nákazu vzteklinou, chorobou Aujeszky, sodoku, nemocí z kočičího škrábnutí, dermatofytózami a podobně.
e) lov zvěře a činnost spojená se stahováním kůží, čtvrcením masa, nošením zabitých divokých zvířat - mohou způsobit rovněž nákazy tularemií, brucelózou, snětí uhelnou, morem, tuberkulózou a jinými.
f) laboratorní nákazy u vědeckých pracovníků a technického personálu výzkumných ústavů, výrobců vakcín a sér, veterinárních zařízení a podobně, pracujících v riziku virových nákaz jako je: vzteklina, choroba Aujeszky, neštovice, chřipka, infekční zánět mozku, riketsiózy a dalších již výše uvedených infekcí.
g) nákazy vojáků v místech válečných konfliktů, misí, nebo na cvičeních během kontaktu s hlodavci v zákopech a bunkrech.
Cesty přenosu zoonóz mohou být různé, vzduchem, vodou, půdou, potravinami, přenašeči (ektoparazity zvířat) a dalšími faktory v konkrétním prostředí, kde člověk žije a pracuje. Vstupní branou infekce může být trávicí a dýchací trakt, sliznice, kůže a další. Vzduchem se šíří kapénkové (ze zvířecích sekretů) a prachové infekce, které způsobují viry, baktérie nebo houby (mykózy). Například jen pro představu o množství původců v prostředí - v 1 m3 sena je přítomno 3 milióny baktérií, v 1 m3 vzduchu chléva 50 až 200 000 baktérií. Výborným vehikulem při šíření nákaz je voda (vodní nádrže, stoky, kanalizace). Fekálie a hnůj představují velké riziko znečištění nejen vody, ale i hlíny (1 mg výkalů ovcí obsahuje 20 až 165 milionů baktérií, v 1 g půdy z povrchu pastviny je možno zjistit v létě 8,5 až 37 milionů a v zimě 4 až 7 milionů baktérií. V 1 g substrátu z podlahy chlévů nebo stájí se nalézá 70 000 baktérií. Pokud se tyto materiály dostanou spláchnutím do vody (během dešťů, povodní a záplav), představuje to pro člověka další epidemiologické riziko přenosu nákaz (tuberkulóza, brucelóza, salmonelóza, břišní tyfus, tularemie, slintavka, botulismus). Hlína z podobného, fekálně znečištěného prostředí (ale také z okolí kempů, dětských pískovišť) může být zdrojem parazitárních hlístových onemocnění, protože obsahuje vysoce odolná vajíčka škrkavek, tenkohlavců, tasemnic, oocysty kryptosporidií, podobně jako nedostatečně čištěné rekreační bazény.
I proto je zapotřebí preventivně provádět odpovídající agrotechnické postupy jako je hluboká orba, hnojení a meliorace, chlorizace, ozonizace a filtrace vody, které podstatně snižují bakteriální i parazitární kontaminaci půdy.
Krátce je třeba se ještě zmínit o aktivním či pasivním epidemiologickém významu členovců (roztočů a krevsajícího hmyzu) jako přenašečů v biologickém cyklu zoonóz nebo arboviróz. Ze známých zástupců sem patří zejména klíšťata, zákožky svrabové, komáři, ovádi, muchničky, mouchy a střečci, štěnice, vši a blechy.
Závěrem úvodu je třeba si uvědomit, že řada zoonóz jsou klasické nákazy s přírodní ohniskovostí. Člověk, který vstupuje do těchto ohnisek za prací, či rekreací, se dostává úmyslně do rizika nákazy. Jinak tato ohniska přetrvávají v přírodě zcela nezávisle na člověku a původci nákaz zde kolují mezi přenašeči a vnímavými rezervoáry se vzájemnými vazbami na biotop a biocenózu.
RNDr. Kamil Zitek
