Vědci potvrdili, že nikoliv.
V diskusích kolem „ne-GMO mléka“, tedy mléka od dojnic, u nichž je garantováno, že nebyly krmeny krmivy z geneticky modifikovaných plodin, nejednou zaznívají tvrzení typu: „Mléko od zvířat krmených krmivy obsahujícími geneticky modifikované organismy dokážeme spolehlivě identifikovat pomocí polymerázové řetězové reakce.“ Málokdy jsou však taková prohlášení podložena „tvrdými“ daty o provedených analýzách. V této souvislosti stojí za zmínku nedávná studie italských vědců v čele s Marzií De Giacomovou z Italského národního zdravotního ústavu v Římě publikovaná v Journal of Animal and Feed Sciences. Vědci z velmi seriózní instituce, které rozhodně nelze podezírat ze střetu zájmů či práce ve prospěch „nadnárodních monopolů“, prověřili přesně to, co mnozí propagátoři ne-GMO mléka prohlašují za „hotovou věc“ – tedy přenos sekvencí DNA z GMO-krmiva do mléka dojnic. S negativním výsledkem!
Trh s GMO krmivy
Situace na světovém trhu s krmivy je celkem jasná. V posledních dvaceti letech jsme byli svědky prudkého nárůstu pěstování geneticky modifikovaných plodin. Od roku 1996 do roku 2014 se jejich plocha zvětšila z 1,7 milionu hektarů na 181,5 milionu hektarů, tedy víc než stokrát. Většina tohoto nárůstu připadá na vrub pěstování geneticky modifikovaných krmných plodin, jako je sója a kukuřice.
Zvláště u sóje je dominance geneticky modifikovaných odrůd drtivá. Odhaduje se, že 80 % světové sklizně této plodiny je geneticky modifikovaná. Země Evropská unie dovážejí ročně 40 milionů tun sóje a sójových produktů, z nichž polovina je určena jako krmivo pro zvířata. Většina této sóje je geneticky modifikovaná. Jde o naprosto legální záležitost, protože dovážené odrůdy geneticky modifikované sóje byly schváleny pro dovoz do zemí EU (nikoli pro pěstování) podle nařízení EU č. 1829/2003 o geneticky modifikovaných potravinách a krmivech. Ve světových dovozech se podíl geneticky modifikované sóji pohybuje mezi 60 a 90 %.
U kukuřice je situace v zemích Evropské unie diametrálně odlišná. Této plodiny se dováží do EU v souladu s nařízením č. 1829/2003 ročně jen 10 milionů tun. Členské země samy produkují 56 milionů tun kukuřice na zrno a 193 milionů tun kukuřice na siláž. V některých členských zemích včetně České republiky se sice pěstuje geneticky modifikovaná kukuřice MON810, ale její plochy jsou ve srovnání s konvenční kukuřicí zanedbatelné. V roce 2016 byla tato kukuřice zaseta v České republice jen na jednom místě na Pardubicku na pouhých 75 hektarech. Přitom ještě v roce 2015 se pěstovala u nás na výměře 996 hektarů. Největšího rozšíření dosáhla v roce 2008, kdy se jí pěstovalo 8 380 hektarů, ale i na tomto zenitu patřil geneticky modifikované kukuřici jen zanedbatelný podíl na celkové produkci kukuřice v ČR. Většina sklizně geneticky modifikované kukuřice nacházela uplatnění jako krmivo. Na drastickém poklesu ploch s kukuřicí MON810 v roce 2016 se zřejmě podílí i tlak mlékáren na chovatele dojnic, aby produkovali ne-GMO mléko a geneticky modifikované kukuřice jako krmiva se vzdali.
Obyvatelé zemí EU pro geneticky modifikované organismy nehoří nadšením. Zaznívají hlasy po úplném zákazu pěstování geneticky modifikovaných plodin a také po zákazu geneticky modifikovaných krmiv pro hospodářská zvířata. Prodej ne-GMO mléka – tedy mléka od zvířat, která nebyla krmena geneticky modifikovanými krmivy – nemá nejmenší biologické opodstatnění a je ryze marketingovým tahem těžícím z iracionálního odporu vůči geneticky modifikovaným organismům v zemích EU. Je to ale realita a nezbývá, než se s ní vyrovnat. Obecně platí, že pokud mají být nastolena nějaká pravidla, pak je nezbytný spolehlivý systém kontroly jejich dodržování. To platí i pro produkci ne-GMO mléka. Kontrolu lze založit na administrativních postupech, které zajistí „sledování původu“ krmiv. Pro reálnou objektivní kontrolu lze využít analýzy, které prokážou, že zvířata konzumovala GMO. Relativně bezproblémové jsou analýzy samotných krmiv. S kontrolou živočišných produktů včetně mléka je to podstatně komplikovanější. Jasně to dokazuje i již zmíněná italská studie.
Italský experiment
De Giacomová a její spolupracovníci se rozhodli prověřit, zda a jak se krmení dojnic GMO-krmivy projeví na složení mléka. Konkrétně je zajímalo, zda se v mléce objeví DNA typická pro použité geneticky modifikované plodiny a zda lze analýzy mléka použít pro kontrolu. Do studie zapojili šest italských farem s dojným skotem z provincie Emilia Romagna. Vybrali podniky se zhruba stejným počtem zvířat – 500 až 600 kusů dojnic holštýnského skotu. Ve třech byly dojnice ustájeny vazně, ve třech volně. Zvířata dostávala tři typy krmné dávky, konkrétně geneticky modifikovanou krmnou dávku, nebo krmnou dávku s vyloučením geneticky modifikovaných plodin splňující nároky na ne-GMO mléko, anebo krmnou dávku, jež byla v souladu s normami pro ekologické zemědělství. Jako GMO-krmiva byla použita kukuřice MON 810 odolná vůči housenkám zavíječe kukuřičného a sója MON 40.3.2, jež díky genetické modifikaci vzdoruje herbicidu glyfosátu. Genetické analýzy potvrdily, že použitá sója i kukuřice jsou skutečně geneticky modifikované. Další ověřovací testy prokázaly, že analýzy jsou s to odhalit přítomnost DNA z geneticky modifikovaného krmiva v kravském mléce. Když vědci přidali do čistého mléka malá množství DNA typické pro geneticky modifikovanou kukuřici MON 810 a sóju MON 40.3.2, spolehlivě tyto příměsi odhalili. Vzorky mléka byly odebrány v každém chovu od deseti dojnic (z toho bylo 5 prvotelek a 5 krav na druhé a vyšší laktaci). Kromě toho byl na každé farmě odebrán i bazénový vzorek mléka.
V laboratoři věnovali italští vědci velkou pozornost metodám izolace DNA ze vzorků mléka. Tato metoda musí ve vzorku zajistit dostatek molekul DNA pro následné genetické analýzy. Izolovaná DNA musí mít dostatečnou délku řetězců, aby na nich bylo možné provést analýzy pomocí polymerázové řetězové reakce (PCR). A v neposlední řadě nesmí vzorek obsahovat látky, které jsou s to narušit průběh PCR. Naplnit tyto podmínky pro vzorky mléka není úplně jednoduché, protože v mléku se zcela přirozeně vyskytuje řada látek schopných narušit průběh PCR. Podmínky analýz navíc komplikuje jak přítomnost somatických buněk, tak i přítomnost buněk mikrobů v mléce.
Co se našlo v mléce
Při samotných analýzách nasbíraných vzorků mléka vědci nezjistili v žádném vzorku DNA rostlinného původu. To znamená, že DNA z krmiv je během trávení degradována a její fragmenty detekovatelné pomocí PCR se nedostávají do mléčné žlázy a následně do mléka v množstvích, která lze spolehlivě prokázat. Stejně tak nebyla v mléce krav krmených GMO-krmivy detekována DNA typická pro geneticky modifikované plodiny obsažené v krmivech.
Teoreticky připadá do úvahy dvojí cesta přenosu DNA z krmiva do mléka. Jedna vede přes trávicí trakt, krevní řečiště a mléčnou žlázu. Druhá vede vzduchem, kdy se dostanou na mléčnou žlázu buď částice krmiva, nebo výkaly a při dojení pak přejdou do mléka. Italský experiment vyloučil možnost přenosu DNA z krmiva oběma cestami, a to jak pro GMO-krmiva, tak pro konvenční krmiva. Vzdušná kontaminace nebyla zaznamenána dokonce ani v případech, kdy zvířata konzumovala geneticky modifikovaná krmiva v dojírně.
V této souvislosti je třeba si uvědomit, že DNA tvoří nedílnou součást běžných krmiv, i když může být jejich úpravou (např. zvýšenými teplotami) různou měrou degradována. Obsah DNA ve většině krmných plodin nepřesahuje 0,2 % sušiny. Propočty ukazují, že dojnice o živé hmotnosti 600 kg krmená krmnou dávkou, kde je 40 % sušiny kryto siláží z geneticky modifikované kukuřice, a 20 % sušiny přijímá ve formě doplňkové krmné směsi z geneticky modifikované kukuřice, zkonzumuje denně 2,6 miligramy DNA, jež je zodpovědná za modifikaci plodiny. To je 0,0004% z celkového množství rostlinné DNA, kterou zvíře zkonzumuje s krmivy. Vzhledem k tomu, že třeba silážování a další zpracování krmiv narušuje rostlinnou DNA, je reálný příjem DNA s krmivem zřejmě ještě nižší. Této situaci odpovídají výsledky drtivé většiny studií koncipovaných podobně jako studie týmu De Giacomové. Také v předchozích studiích se nepodařilo odhalit v organismu hospodářských zvířat nebo v jejich produktech (maso, mléko, vejce) DNA pocházející z rostlinných krmiv včetně DNA typické pro krmiva z geneticky modifikovaných organismů.
Vyšší pravděpodobnost, že bude v mléce nalezena DNA pocházející z krmiva, lze očekávat v případě DNA pocházející z plastidů rostlin (např. chloroplastů). Každá buňka obsahuje 500krát až 5000krát více kopií genů umístěných v dědičné informaci plastidů, než genů ležících na chromozomech jaderné dědičné informace. Proto je v krmivu mnohonásobně víc kopií plastidové DNA a je také větší šance, že tato DNA přejde v detekovatelném množství do mléka. Konvenční a geneticky modifikované plodiny se ale svou plastidovou DNA neliší, protože dědičná informace plastidů není cílem genetických modifikací. Ty jsou cíleny na jadernou dědičnou informaci. Proto nelze analýzy na plastidovou DNA použít ke kontrole dodržování regulí vyhlášených pro produkci ne-GMO mléka.
Závěrem italští vědci konstatují, že jejich výsledky vylučují vzdušnou kontaminaci mléka DNA z vnějšího prostředí a její přenos do mléka po trávení krmiva a sekreci do mléčné žlázy. Poukazují na fakt, že experiment proběhl v provozních podmínkách bez toho, že by se jakkoli měnily postupy zavedené na jednotlivých farmách. DNA z GMO-krmiv není detekovatelná v mléce dojnic ani kvalitativními ani kvantitativními analýzami. Systém kontroly produkce ne-GMO mléka tedy může spoléhat jen na analýzy samotných krmiv a na sledování původu krmiv na základě příslušné dokumentace. Analýzy samotného mléka jsou bezpředmětné.
Ing. Tereza Žalmanová, PhD.,1)
Ing. Kristýna Hošková, PhD., 1)
Ing. Kateřina Adámková, 1)
Ing. Šárka Prokešová, 1)
Ing. Jan Nevoral, PhD. 2)
Prof. Ing. Jaroslav Petr, DrSc. 3)
1)FAPPZ, ČZU v Praze
2) LF UK Plzeň
3)Výzkumný ústav živočišné výroby v. v. i. , Uhříněves
Článek byl publikován v Našem chovu 10/2016