Posledních třicet let jsme v našich chovech prasat zaznamenali jen málo infekčních onemocnění, v jejichž důsledku došlo k vysokým ekonomickým ztrátám v produkci prasat z důvodu vysokých nákladů na léčbu. Takovou chorobou bezesporu byla dyzenterie prasat, která se v 90. letech minulého století rozšířila do našich chovů, včetně stád na vrcholu šlechtitelské pyramidy. Přestože bakteriální původce dyzenterie prasat (Brachyspira hyodysenteriae), byl dobře znám, chovatelům chyběly zkušenosti s tlumením choroby, protože až do roku 1991 byla ze zákona povinna ohlášení.
Až do roku 1998 chovatelé nepovažovali výskyt dyzenterie prasat ve stádě za problém. Byli totiž přesvědčeni, že mají k dispozici několik variant řešení, jak tlumit vznik klinické formy onemocnění a jak zabránit šíření nemoci mezi stády. Spoléhali na účinky registrovaných antimikrobik, a to nejenom po jejich injekčním podání v akutních případech, ale především jejich preventivním použitím v nižších dávkách než léčebných v krmivu.
Předpoklad, že antimikrobiální látky v nízkých koncentracích svými účinky dosáhnou eliminaci původce dyzenterie prasat ve střevě a následně ve výkalech léčených zvířat byl chybný, protože nevycházel z nových poznatků o mechanismech vývoje antibiotické rezistence B. hyodysenterie. Nízké dávky antimikrobik v krmivech nedosahovaly vždy potřebných farmakodynamických parametrů pro terapeutický účinek, protože minimální inhibiční koncentrace (MIC) původce byly již vyšší, než když se preventivní dávky poskytovaly. Takové kmeny s MIC na úrovni snížené citlivosti, nebo dokonce rezistence se v tlustém střevě s nízkou koncentraci antimikrobik postupně adaptovaly a byly dokonce schopny dalšího množení. Pokud se objevily klinické příznaky dyzenterie prasat, tak se dávky antimikrobik zvyšovaly, což vedlo k vymizení případů s typickým klinickým průběhem dyzenterie. Po čase se však objevily atypické příznaky, kdy výkaly nebyly vodnaté, ale jen pastovité, nebo neformované, což se dávalo do souvislosti s jinými střevními infekcemi. Pokračující dlouhodobá léčba v pulzech, nebo intervalech však vedla ke ztrátám citlivosti původce a vzniku jeho rezistence.
Nezvládnutá dyzenterie prasat byla posledním krokem, který vedl naše chovatele k ukončení produkce a jejímu restartu s novými stády prostými původce nákazy. Chovatelé přestali pochybovat o významu biologické bezpečnosti v praxi a dokázali postupně zavádět velmi přísná opatření, která nakonec dosáhla velmi vysoké úrovně ve srovnání s většinou zemí v Evropské unii. V obnovených chovech prostých dyzenterie prasat došlo k ukončení spotřeby antibiotik a aditiv cílených pro prevenci a léčbu dyzenterie prasat. To se projevilo pozitivně v ukazatelích objemu spotřeby antibiotik, ale i v celkových nákladech na léčbu. Tím se vytvořily předpoklady pro finanční podporu programů prevence jiných onemocnění a zlepšení úrovně zdraví ve většině repopulovaných stád včetně dalšího snižování spotřeby antibiotik, a tím i prevence šíření antimikrobiální rezistence.
Více se dočtete v článku autorů z FVL VU Brno (prof. MVDr. Jiřího Smoly, CSc., prof. MVDr. Aloise Čížka, CSc., MVDr. Josefa Práška, Ph.D.), který vyšel v květnovém čísle časopisu Náš chov.*
