V chovu hospodářských zvířat se vždy a všude setkáváme s otázkou efektivity produkce. Faktorů, které na ni mají vliv, je celá řada. Na jedné straně stojí náklady na chov, na straně druhé jsou příjmy získané prodejem zvířat, ať už chovných, zástavových nebo jatečných. Jejich kvalitu ovlivňuje nejen genetická výbava, ale také technologie jejich chovu a zejména kvalita výživy a krmení.
Náklady na krmiva jsou v Irsku, a nejspíš bychom se shodli, že nejenom tam, největší položkou variabilních nákladů s podílem 60–80 procent. Využití krmiva na produkci, ať už jde o vlastní přírůstky mladých či vykrmovaných kusů nebo tvorbu mléka pro telata u matek, je klíčovým faktorem, na němž do značné míry závisí ekonomika a udržitelnost chovu masného skotu.
Užitkovost masného skotu v různých produkčních systémech (např. při maximálním využívání koncentrovaných krmiv, či naopak při maximálním podílu objemných krmiv) nebývá stejně velká a na její zkoumání je zaměřena pozornost celé řady vědeckých týmů. Stejně jako u dojeného skotu, tak se v posledních letech přestalo tolik hledět na absolutní velikost produkce, ale spíše na to, kolik zisku tato produkce podniku nebo chovateli přinese. Vyrábět co možná nejvíc, ale v podstatě za každou cenu se už prostě nenosí. Moderním trendem je tzv. udržitelnost produkce.
Navzdory důležitosti vlastní užitkovosti zvířete pro ziskovost chovu, se v oblasti biologického řízení příjmu krmiva a jeho konverze stále ještě nachází spousta neprobádaných míst. V důsledku toho se u této vlastnosti dosahuje prostřednictvím šlechtění jen velmi malého genetického pokroku. Důkladné poznání této problematiky může přispět k přesnějšímu cílení šlechtitelských opatření a lepšímu výběru vhodných zvířat pro konkrétní chovatelské systémy.
