Pro všechny homoiotermní živočichy platí, že i v klidových podmínkách musí vyprodukovat takové množství tepla, které zabezpečí udržení víceméně konstantní teploty těla. Tato strategie „teplokrevných“ živočichů, na rozdíl od skupiny poikilotermů, „studenokkrevných“, je vymanila ze závislosti na teplotě okolí. Na druhé straně za to zaplatili daň v podobě závislosti na příjmu energie. Platí to i pro hospodářsky významné druhy
Energetická past a strategie zvířat, jak jí předcházet
Teplo, které dospělý homoioterm denně produkuje, a také musí vydat do okolí, bylo zjišťováno u různých druhů zvířat. Za bazálních podmínek, tj. v klidu, v termoneutralitě a na lačno činí vyprodukované teplo asi 300 kJ/kg metabolické aktivní hmotnosti. Tu lze vypočítat: ž. hm. v kg0,75 (Kleiber 1967). Jde o matematickou konstrukci, která však velmi dobře popisuje úroveň energetického metabolismu zvířat rozdílné tělesné hmotnosti a dovoluje tak jejich srovnání. Tento ukazatel se chová obdobně jako dříve popsaný vztah bazální tepelné produkce k povrchu těla, jak ho popsal již na počátku minulého století Rubner (1902, cit. Kleiber 1967).
Obecně platí, že malá zvířata mají relativně větší povrch těla a v důsledku toho jejich metabolismus musí kompenzovat vyšší tepelné ztráty. Například kos s 10× nižší hmotností než kilogramové kuře nemá 10× nižší úroveň bazálního metabolismu, tzn. 30 kJ, nýbrž 53 kJ/den. Kolibřík s hmotností 100× nižší pak nemá 3 kJ, ale asi 9,5 kJ/den. Touto relativně vysokou bazální tepelnou produkcí, danou nepříznivým poměrem tělesné hmotnosti k povrchu těla, se kolibřík dostává do energetické pasti, kdy kompenzace tepelných ztrát není možná bez trvalého přísunu energeticky bohaté potravy. Dostává se až na hranice homoiotermie a často i pod tuto hranici, například v noci, kdy v důsledku této nerovnováhy není schopen udržet stálou tělesnou teplotu. Nejen kolibříci, ale i mláďata drůbeže se na obdobné hranici pohybují a bez vnějších zdrojů tepla by se v prvních týdnech života neobešla.
Doc. Ing. Václav Kotrbáček, CSc.
prof. MVDr. Jaroslav Doubek, CSc.
Ústav fyziologie
VFU Brno
Celý článek najdete v tištěné podobě Našeho chovu 11/2015
