Původní červený skot chovaný v Čechách patří do skupiny červeného skotu středoevropského. Červený skot středoevropský je někdy v cizí literatuře nazýván též skotem keltským, neboť se má za to, že jej sem přivedli Keltové. Tato skupina krátkorohého červeného skotu odvozuje svůj původ od malé formy diluviálního tura krátkorohého Bos brachyceros europaenus.
Pro tento skot je charakteristická lebka nerovného povrchu v čelní části. Je-li tento znak dobře vyjádřen, je patrný i na živém zvířeti charakteristickou jamkou mezi očima a nad ní se zvedající vypouklinou čelní kosti. Typickým znakem pro brachycerní skot je značněji vyvýšený mezirožní val, krátké rohy, krátké mezičelistní kosti. Na lebce brachycera jsou dále patrny veliké kruhovité očnice a poměrně vysoké a užší záhlaví, které je od čelní plochy odkloněno v tupějším úhlu, než u skotu pratuřího.
Původní červený brachycerní skot se choval v českých zemích v čisté formě až do konce třicetileté války, kdy v důsledku značného snížení stavů dobytka došlo k importu skotu ze zemí válkou méně postižených, především ze Štýrska, ale i Bavorska, Korutan, Solnohradska, Tyrol a Švýcarska. K dovozu též přispělo i několik morových vln v prvé polovině 18. století. Rovněž ze sousedního Německa nastal již od 13. Století, v souvislosti s kolonizací pohraničních oblastí Přemyslovci, příliv stád skotu. Tento skot, nacházející se tehdy téměř po celém Německu, byl červený krátkorohý, geneticky příbuzný našim červinkám. Ještě v 18. století bylo původní červené plemeno na Moravě jediným. Jako všechen původní nevyšlechtěný skot jsou i české červinky nadány značnou stálostí znaků i vlastností, které prorážejí při křížení, takže se zachovaly, ač byly po řadu let kříženy. To, co se dnes pokládá za české červinky nejsou tedy zřejmě čistokrevná zvířata, ale kříženci připomínající původní červený skot svým zevnějškem. Ještě na konci 19. století český červený skot tvořil čtyři rázy - chebské, slovácké, české a lištňanské červinky. Nejvíce konsolidovaný chov byl v oblasti lištňanských červinek a nejméně v oblasti chebských červinek. Nejrozsáhlejší oblast zaujímaly české červinky.
Oblast českých červinek zasahovala ještě v padesátých letech tohoto století do čtyř krajů: severočeského, středočeského, východočeského a jihočeského. Hlavní oblastí bylo pohoří Krkonoš a Podkrkonoší. České červinky si zachovaly ze všech rázů nejvíce původní formu. Slezské (líštňanské) červinky měly v sobě přimísenu nížinnou krev, zejména jednobarevně červených východofrízek, což je patrno na jejich ušlechtilejší hlavě. Výsledky kontroly užitkovosti v kontrolní oblasti Českého Těšína za rok 1930 až 1931 3040 kg mléka a 113,6 kg mléčného tuku předčily v té době ostatní plemena v užitkovosti, zdraví i dlouhověkosti. Chebské červinky měly v sobě přimísenu krev krátkohlavého tyrolského skotu duxského a zillerského, což je patrné na jejich červenohnědém zbarvení, které někdy přechází až do hněda. Za okupace byly chebské červinky pokříženy jednak nížinnými jednobarevně červenými býky frízskými a jednak slezskými a voighlandskými. Ze srovnání českých a chebských červinek podle lebek je možno učinit závěr, že české červinky vyjadřují charakteristické znaky v čisté formě, kdežto chebské jeví znaky brachycerní i primigenní.
Josef Šlejtr
