Když v 17. století objevili vědci spermii, domnívali se, že jde o malého parazita žijícího v semeni. Až později přišli s myšlenkou, že by mohla hrát nějakou roli při rozmnožování. Dlouhá desetiletí se pak věřilo, že dárcem nového života je pouze spermie, která v sobě skrývá malého človíčka tzv. homunculus.
Teprve o sto padesát let později od objevení spermie, bylo popsáno vajíčko a bylo zjištěno, že ke vzniku nového života je třeba jeho splynutí se spermií, kdy každá pohlavní buňka dává novému jedinci polovinu svého genetického materiálu.
Než je však spermie schopná vajíčko oplodnit, musí projít obdobím vývoje, kterému se říká spermatogeneze. Vývoj spermie začíná ještě před narozením samce, kdy prvopohlavní zárodečné buňky osídlí zakládající se varlata plodu. U hospodářských zvířat je to již mezi 18. – 28. dnem po připuštění. Po narození se tyto buňky přemění ve spermatogonie typu A, které zůstávají mitoticky neaktivní až do doby před pubertou. V tomto čase vzrůstající hladiny gonadotropních hormonů vyvolají značné mitotické množení spermatogonií a jejich diferenciaci ve spermatogonie typu B. Spermatogonie B se následně přeměňují ve spermatocyty I. řádu, které začnou růst a hromadit zásobní látky. Poté co dorostou do požadované velikosti, zahájí první meiotické dělení, při němž z každého spermatocytu I. řádu vznikají dva spermatocyty II. řádu, které se mezi sebou spravedlivě rozdělí a každý si ponechá polovinu chromozómů. Spermatocyty II. řádu vstoupí do druhého meiotického dělení a z každého vzniknou dvě spermatidy s polovičním množstvím chromatinu. Na rozdíl od vajíčka, kdy z jedné původní buňky vznikne jeden oocyt a zbytek chromozómů se vydělí mimo buňku v podobě pólových tělísek, samčí pohlavní buňky svým genetickým materiálem neplýtvají, neboť z každé spermatogonie vzniknou čtyři spermatidy (Obrázek 2). Spermatida je stejně jako předchozí vývojová stádia buňka kulovitého tvaru, která není schopna pohybu. Aby z ní mohla vzniknout pohybující se spermie, musí spermatida projít složitým procesem proměny zvaným spermiogeneze, jenž má několik fází.
Ing. Lenka Tůmová,
Doc. Eva Chmelíková,
prof. Markéta Sedmíková
Katedra veterinárních disciplin, FAPPZ,
Česká zemědělská univerzita v Praze
(Celý odborný článek nejdete v Našem chovu 3/2015)
