Také genetická selekce by mohla být jednou z alternativ za tradičně používanou metodu redukující intenzitu kančího pachu masa poražených zvířat. Na množství skatolu a androstenonu, tedy látek, které zodpovídají za intenzitu kančího pachu, se podílejí geny z mnoha chromozómů. Najít konkrétní gen zodpovědný za vznik jmenovaných látek ale není snadné.
„K využití pro možnou selekci androstenonu byly dosud identifikované následující kandidátní geny – CYP17A, CYB5, CYP21, SULT2A1, SULT2B1 a HSO3B. Hladinu druhé látky, která významně ovlivňuje kančí pach – skatolu, ovlivňují kandidátní geny CYP2E1. CYP2A6 a SULT1A1. V současných projektech aplikovaného výzkumu se hledají další kandidátní geny s asociací ke kančímu pachu. Jedná se o celosvětové téma, kterým se zabývají specializovaná pracoviště,“ uvedla na semináři v Kostelci nad Orlicí Mgr. Lenka Falková z Mendelovy univerzity v Brně.
Řadu poznatků přináší například výsledky výzkumu kanadské univerzity v Guelphu v provincii Ontario. Na vzorku třinácti set prasat šesti plemen, tj. duroc, hampshire, landrace, large white, pietrain a yorkshire zjistili, že homozygotní kanci v benefitních genech měli oproti průměru o 30 až 61 % nižší podíl androstrenonu. Stejně tak měli nižší také podíl skatolu, a to o 25 až 50 %. Na univerzitním pracovišti v Norsku byl prokázán průkazný podíl markerových genotypů na androstenon u plemene duroc, zatímco u plemene landrase prokázaný nebyl. Naproti tomu v Nizozemsku z analýz DNA čipu objevili, že nejefektivnější markery pro kančí pach jsou především na prvním, šestém a čtrnáctém chromozómu.
„Genů, které přispívají ke vzniku kančího pachu, je mnoho, lze je postupně selektovat, ale nikdo neví, zda se tím nevytratí vlastnosti, které bychom chtěli u prasat zachovat,“ dodala reprezentantka Ústavu morfologie, fyziologie a genetiky zvířat Agronomické fakulty.*
