Gruzie. Miluji tuhle krásnou, divokou, přívětivou a přátelskou zemi. Asi nejraději mám málo navštěvované horské oblasti Chevsurska a Tušska na hranicích s Čečnou. Už několik let tam jezdím s přáteli na výpravy. V letošním roce jsem se tam vydala na dvě výpravy s chovatelkami koní a veterinářkami z Čech.
Svou pouť začínáme v Tbilisi, úžasném městě, kde se mísí prvky secese, orientu, moderní architektury a slumů. Ve staré židovské čtvrti vedle sebe stojí synagoga, mešita, v níž se střídavě modlí sunnité a šíité i arménský kostel. Jestli někde existuje náboženská a národnostní tolerance, tak je to tady, napadá mně vždy, když tu jsem.
Další den vyrážíme přes Mcchetu, bývalé sídelní město s památkami chráněnými UNESCO, na Kavkaz. Jedeme do Chevsurska, údolí obývaných statečnými strážci hranic, kteří ze svých obranných věží bránili zemi staletí proti vpádu muslimů.
Náš průvodce David nás odvezl přes vysoký průsmyk Medvědího kříže (2676 m. n. m.), který odřízne část údolí a uzavírá je před světem každou zimu na dlouhých 6 měsíců. Naše cesta autem končí v Šatili. Fascinující spojení kamenných věží na svahu hory, ves opředená pověstmi, nedobytná, tajemná, ves – pevnost.
David má stádo koní, s nimiž vozí turisty. Koně zůstávají v zimě nahoře v horách. Odděleně má stádo kobyla pracovních valachů (turisté jezdí výhradně na valaších), odděleně stádo kobyl s hříbaty, které hlídá nebojácný a silný hřebec. Nejde nám na rozum, jak se tak vysoko koně bez dokrmování sami uživí, ale David tvrdí, že svahy jsou tam tak příkré, že se na nich nedrží sníh a trávy je tam dost. Nosí jim jen občas sůl. Žádný z koní do jara nezhubne. Pravdou ovšem je, že hříbata narozená v zimě mají jen malou šanci na přežití. Zvěře je v lesích málo, po rozpadu SSSR byl v Gruzii hlad a Gruzíni jsou dobří lovci. Vlci, jichž je v lesích hodně, se potřebují něčím živit…
