Spojí-li se obrovská chuť čelit netradičním výzvám se zalíbením v rakouském typu sedlačení, nemusí být ani cesta z pražské Ořechovky k vybudování hospodářství v Posázaví příliš krkolomná. První větší krok směrem k venkovu udělal majitel projektové a stavební firmy se zaměřením především na rekonstrukce historických památek Jan Tupý nedlouho po revoluci, kdy na Klatovsku zakoupil a opravil malou vodní elektrárnu.
Vize pořídit si selskou usedlost, kde by rodina mohla trávit víkendy, přivedla Jana Tupého a jeho manželku Naďu v roce 1995 na samotu nedaleko Drahňovic nad Českým Šternberkem. Tam se nacházel notně zdevastovaný dvůr, na kterém se za minulého režimu, za hospodaření státního statku, chovala prasata. A to doslova všude, včetně obytných místností. Přesto duši památkáře budovy statku zaujaly, nejvíce barokní špejchar, který nemohl skrýt svou bývalou krásu, nesporné kouzlo nešlo upřít ani okolní krajině.
„Zalíbil se nám i název usedlosti – Prak. Zjistili jsme, že se tak jmenuje podle velkého vrhacího praku, jímž odsud vojska Jiříka z Poděbrad útočila roku 1467 na hrad Český Šternberk,“ informuje Jan Tupý.
Prak se říkalo již původnímu poplužnímu dvoru, který byl v polovině 18. století postaven převážně ze dřeva, ale brzy nato vyhořel. Následovala stavba nové usedlosti, tentokrát již z kamene a cihel. Při první pozemkové reformě za první republiky ji i s polnostmi získala jako zbytkový statek rodina Kurchmanových, od jejíchž potomků ji manželé Tupých spolu s pětačtyřiceti hektary půdy pořídili.
Začala rozsáhlá rekonstrukce celého statku, kde nebyl ani přívod elektřiny a vody. Všechno bylo rozbité, krovy propadlé, rodina bivakovala ve stanu, jako jídelna posloužil zahradní altánek. Jak však veškeré práce postupovaly, vzdalovalo se původní přesvědčení nových majitelů využívat usedlost pouze jako víkendovou, a tak se zde usadili natrvalo. V té době byla již okolní pole, poničená dlouholetým pěstováním kukuřice, zatravněná a páslo se na nich stádo herefordů.
