17.03.2002 | 10:03
Autor:
Kategorie:
Štítky:

Nezvyklý virus vyvolal zmetání u skotu

Američtí veterinární lékaři objevili v plicích zmetaného plodu skotu krajně neobvyklý typ viru, který patří mezi tzv. vesiviry. S těmi se chovatelé hospodářských zvířat setkali poprvé v roce 1932 v Kalifornii, kde se prasata nakazila tzv. vesikulárním exantémem.

Choroba se k nerozeznání podobala slintavce a kulhavce. U postižených prasat se projevila nejnápadněji typickými puchýřky na rypáku. Choroba se ukázala jako vysoce nakažlivá, ale zvířata se z ní obvykle uzdravila. Úhyny byly zaznamenány jen u selat. Na rozdíl od slintavky a kulhavky postihuje tato choroba výhradně prasata a zatím nebyl zaznamenán její přenos na jiné druhy domácích zvířat.
Vesikulární exantém prasat se vyskytl ještě na Havaji a na Islandu, kam byl zřejmě zavlečen z USA, ale nakonec byl v roce 1956 úspěšně vymýcen. V učebnicích bývá zmiňován právě pro nápadnou shodu příznaků se slintavkou a kulhavkou. Vyvolávají jej ale úplně jiné viry. Zatímco původcem slintavky a kulhavky je aftovir ze skupiny pikornavirů, vesiviry patří do skupiny kalicivirů. Tyto viry napadají široké spektrum živočichů a byly nejčastěji nalezeny v těle mořských savců, například lachtanů nebo lvounů. Proto je oceán je obecně považován za „líheň“ kalicivirů. Předpokládá se, že i kalifornský výskyt vesikulárního exantému měl „mořský původ“ a byl vyvolán krmením prasat infikovanými mořskými rybami.
Nyní se vesiviry vrátily. Ve zmetaném plodu skotu je odhalili veterináři z College of Veterinary Medicine na Oregon State University.
„Jsme si velmi dobře vědomi toho, jaký význam má objev nového viru, který může vyvolávat zmetání skotu,“ prohlásil Alvin Smith, který vede virologickou laboratoř na Oregon State University zaměřenou právě na studium kalicivirů. „Za podstatně důležitější ale považujeme naléhavou potřebu dále podrobněji studovat tuto chorobu skotu vyvolanou vesiviry. Slintavka a kulhavka není přenosná na člověka. Pro nemoci vyvolávané vesiviry to ale neplatí. Musíme sledovat vesiviry u skotu nejen proto, abychom odlišili jimi vyvolávaná onemocnění od slintavky a kulhavky, ale i proto, abychom chránili před nákazou lidi.“
Alvin Smith se obává, že kaliciviry by mohly stát v pozadí některých případů virových zánětů jater nebo potratů u lidí, kteří se těmito viry nakazili buď od domácích zvířat nebo od živočichů žijících v moři. Výzkum probíhající v posledních třiceti letech ukazuje, že kaliciviry jsou velice hojné u mořských savců. Kromě lvounů nebo lachtanů je hostí ve svém těle i mušle nebo delfíni. Viry se ale z těchto přirozených rezervoárů stále častěji dostávají do populace hospodářských zvířat.
Kaliciviry si pozornost veterinářů bezesporu zaslouží. Přežívají v nejrůznějších typech prostředí, od mořských hlubin až po chlévy a pastviny. Jsou schopny nakazit široké spektrum živočichů. Jeden typ kalicivirů byl nalezen u 21 živočišných druhů, ústřicemi a tulení počínaje a velrybami, koňmi a člověkem konče. Některé typy kalicivirů vyvolávají jen mírná onemocnění, jiné typy jsou ale strašliví zabijáci. Najdeme mezi nimi nejen původce již zmíněných potratů, zánětů jater nebo puchýřovitých onemocnění, ale i viry vyvolávající průjmy, záněty plic, mozku či srdečního svalu. Příkladem smrtelně nebezpečného typu kaliciviru je původce krvácivého onemocnění králíků. Do 48 hodin po nákaze zabije tento vir 95% nakažených zvířat. Právě králičí kalicivirus je příkladem viru, který „přeskočil“ z jednoho druhu hostitele na druhý. Objevil poprvé až v osmdesátých letech a vznikl zřejmě mutací viru divoce žijících zvířat.
I z tohoto hlediska je objev amerických veterinářů velice významný. Jak známo, viry nerespektují hranice mezi státy a v dnešní době transatlantických letů se mohou doslova během několika hodin objevit na druhém konci světa. Tým z Oregon State University proto vyvíjí nové diagnostické metody, které by umožnily jednotlivé typy kalicivirů bezpečně diagnostikovat. Kaliciviry jsou v USA zařazeny mezi tzv. cizí původce zvířecích onemocnění a to znamená, že po jejich objevení jsou veterináři povinni chorobu vymýtit. O tom, že se jim to daří, svědčí příklad vesikulárního exantému prasat, který se od roku 1956 v USA neobjevil.

Jaroslav Petr
VÚŽV Praha - Uhříněves

Napsat komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

deník / newsletter

Odesláním souhlasíte se zpracováním osobních údajů za účelem zasílání obchodních sdělení.
Copyright © 2022 Profi Press s.r.o.
crossmenuchevron-down