Editace genomu, editace bází nebo gene drive – to jsou horké novinky genového inženýrství, které mohou v dohledné době výrazně promluvit do chovu a šlechtění hospodářských zvířat. Co slibují a čím hrozí?
Genetika dnes prochází revolucí, kterou lze srovnat snad jen s objevem dvojité šroubovice Jamesem Watsonem, Francisem Crickem a Rosalind Franklinovou v roce 1953 nebo s tvorbou první tzv. rekombinantní DNA o dvacet let později. Objev dvojité šroubovice DNA nám ukázal, jak vlastně dědičná informace funguje. A když v roce 1973 vyvinuli Herbert Boyer a Stanley Cohen postup pro cílené „stříhání“ a „slepování“ kusů DNA do zcela nových, v přírodě nikdy neviděných „rekombinantních“ konstelací, položili tím základy genového inženýrství a genetických modifikací. S touto „výbavou“ se však genoví inženýři podobali „střelcům do tmy“. Jejich zásahy do dědičné informace nejrůznějších organismů byly z valné části výsledkem slepé náhody. Genetici neměli většinou kontrolu nad tím, kam bude jejich zásah do DNA směřovat. Úspěšnost bývala tristní. Dosahovala přinejlepším několik málo procent a často byla o celé řády nižší.
Přesto se i těmito na první pohled možná primitivními postupy podařilo dosáhnout významných úspěchů. Vznikla dlouhá plejáda zemědělských plodin se zcela novými vlastnostmi, jako je odolnost k herbicidům nebo k hmyzím škůdcům. V humánní medicíně pomohlo genové inženýrství k rozvoji tzv. genových terapií, které dokážou nejen napravit vrozená dědičná onemocnění, ale s úspěchem se uplatňují např. i při léčbě zhoubných nádorových onemocnění. Řadu léků produkuje farmaceutický průmysl právě ve formě rekombinantních proteinů s pomocí geneticky modifikovaných organismů. Například diabetici užívají lidský inzulín vyráběný geneticky modifikovanými kvasinkami místo prasečího inzulínu izolovaného ze slinivek poražených zvířat. Výrazně se tak snížilo riziko závažných komplikací při léčbě cukrovky.
Ing. Kristýna Hošková, PhD.,1
Ing. Tereza Žalmanová, PhD., 1
Ing. Jan Nevoral, PhD.,2
Ing. Šárka Prokešová, 3
Prof. Ing. Jaroslav Petr, DrSc.,1
1) Výzkumný ústav živočišné výroby v. v. i.
2) Biomedicínské centrum Lékařské fakulty UK v Plzni
3) Fakulta agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů, ČZU v Praze
Celý článek najdete v Našem chovu 9/2018
