Vakcína a vakcinace patří v souvislosti s probíhající pandemií covid-19 k nejčastějším termínům používaným v médiích, virtuálním prostoru, na pracovištích, ale i v domácnostech. Vakcíny (očkovací látky) představují v medicíně patrně nejvýznamnější prostředek objevený člověkem, kterým se dosahuje specificky účinné prevence, ale i tlumení infekčních onemocnění. Jejich princip objevený a poprvé úspěšně ověřený před více než 220 lety, je nezpochybnitelný a klíčový jak pro zdraví člověka, tak i domácích zvířat, včetně těch, která slouží pro zajištění potravin.
Očkováním lze dosáhnout unikátního stavu, kterým je imunita vnímavého jedince proti specifickému původci vyvolávajícímu infekční onemocnění. Imunita získaná tímto aktivním způsobem, prostřednictvím specifických protilátek a dalších mechanismů buněčné imunity, zajistí solidní obranu vakcinovaného jedince v takové míře, že zabrání nejen vzniku a rozvoji infekční choroby, ale především úmrtí. Právě záchrana života vakcinovaného jedince je nepopiratelně nejvýznamnější výsledek tohoto způsobu imunizace. Na příkladu objevu a vývoje očkovacích látek je velmi dobře patrné, jak významné je propojení humánní a veterinární medicíny v rámci konceptu jednoho zdraví. Již první publikace o úspěšné vakcinaci lidí proti pravým neštovicím, kterou vydal její objevitel Edward Jenner (1798), popisovala použití infekčního materiálu získaného z kravských neštovic. Tento trend vývoje vakcín byl dále úspěšně rozvíjen pod vedením Luise Pasteura v případě vakcíny proti vzteklině, připravené z usušených tkání míchy infikovaných králíků. Ta byla nejprve použita k pokusné vakcinaci psů a v roce 1885 s velkým úspěchem i u člověka.
Více se dočtete v článku prof. MVDr. Jiřího Smoly, CSc., (přednosta KCHPP FVL VFU Brno), který vychází v zářijovém čísle časopisu Náš chov.*
