Odmítavé chování klisen vůči vlastnímu novorozenému hříběti zahrnuje širokou škálu projevů, které vznikají spolupůsobením genetických, fyziologických a environmentálních faktorů. Tyto projevy nejsou však příliš časté a většinou se dají řešit. Včasným posouzením situace a vhodným zásahem je možné nejen zachránit hříbě a úspěšně předejít zdravotním a psychickým následkům a často můžeme trvale harmonizovat zpočátku problematický vztah mezi matkou a hříbětem.
V literatuře souhrnně označované „odmítavé chování klisen vůči hříbatům“ zahrnuje celou škálu projevů od dočasných nekontaktních hrozeb až po závažnou agresi.
Jednou z forem klisen je tzv. ambivalentní (rozporuplné) chování klisny vůči hříběti. Vyznačuje se protichůdnými, střídavě přátelskými a odmítavými projevy klisny k hříběti, které pramení z rozdílných motivací, které klisna současně prožívá v dané chvíli. Možnou příčinou tohoto chování může být například oddělení klisny od hříběte z důvodu veterinárního ošetření nebo celková slabost/nemoc klisny způsobená těžkým porodem či komplikacemi v jeho průběhu. Vhodnou metodou pro spuštění plnohodnotného mateřského chování u klisny je změna v životním prostoru, která může stimulovat klisnu k ochraně svého hříběte před možným nebezpečím a posílit tak mateřskou péči u klisny a upevnit vzájemný vztah s hříbětem. Doporučovanou možností je i krátkodobé oddělení klisny od hříběte, přičemž vokalizace a pohyb hříběte kolem výběhu či boxu klisny může navodit zájem o hříbě a stimulovat mateřskou péči.
Poměrně častým projevem zejména u klisen prvorodiček je strach z nového prvku v prostředí, narozeného hříběte, které se neustále snaží o fyzický kontakt s klisnou. Klisna zpravidla na hříbě cíleně neutočí, spíše se snaží od něj utéct. U mladých klisen je důvodem pravděpodobně nedostatek mateřských zkušeností a neofobie (strach z nových věcí). Řešením je překonání strachu. Chovatel může klisně pomoci například umístěním klisny s hříbětem do ohrady, v níž dostatečně velký prostor umožní zneklidněné klisně bezpečně se vyhnout hříběti, zpovzdálí ho pozorovat a přiblížit se k němu s pocitem možnosti úniku. Další forma odmítavého chování souvisí s bolestivostí vemene či nepříjemnými pocity, které klisna může vnímat při kojení. Chovatel může zajistit přístup hříběte k mléčným strukům přidržením klisny a navedením hříběte k vemínku. Klisně se zpravidla uleví a ona si tak spojí ustoupení bolesti způsobené přemírou mléka s kojením.
Opačným a velmi nebezpečným případem je nahánění hříběte klisnou. Takové chování klisny může mít velký dopad na psychiku a celkový stav i možné zranění hříběte.
Ve výjimečných případech se může chovatel setkat s projevy přímé agrese, tedy útokem klisny vůči hříběti bez jakéhokoli zjevného podnětu ze strany hříběte. Intenzita agrese klisny vůči hříběti může být různá. Klisny jsou nejčastěji agresivní vůči svým prvorozeným hříbatům, kdy je příčina připisována nedostatku mateřských zkušeností.
V některých případech není zdrojem neochoty a agrese klisny hříbě samé, ale přidružené jevy, jako jsou stres spojený s porodem, odchod placenty z pohlavních cest, poporodní šok, mastitida, agalakcie či jiné patologické procesy spojené s mléčnými žlázami.
I když je výskyt odmítavého chování klisen v chovu poměrně vzácný (2 až 5 % případů), přináší s sebou riziko ztrát. Proto je vhodné znát možná řešení a nápravy daných situací.
Ing. Klára Ničová, doc. Jitka Bartošová, Ph.D., Oddělení etologie, VÚŽV, v. v. i., Uhříněves, Katedra etologie a zájmových chovů, FAPPZ, ČZU v Praze
Podrobněji v časopisu Náš chov 6/2020.*
