Paratuberkulóza patří v současné době v zemědělsky vyspělých zemích mezi nejzávažnější a nejrozšířenější dlouhodobě probíhající bakteriální onemocnění přežvýkavců.
Onemocnění především střevního traktu (zejména sliznice tenkého střeva a přilehlých mízních uzlin) vyvolává původce Mycobacterium avium subspecies paratuberculosis, který je infikovanými zvířaty masivně vylučován do okolního prostředí. Onemocnění se vyznačuje dlouhou inkubační dobou (několik měsíců až několik let), tedy dobou od nakažení do propuknutí klinického onemocnění končícího vyhublostí a úhynem. Chovatelé většinou proto po zavlečení paratuberkulózy s nově přikoupeným zvířetem dlouho o onemocnění nevědí a ta se mezi tím postupně šíří v chovu na všechny chovaná ostatní zvířata. Původce paratuberkulózy se mimo organismus hostitele nemnoží. Tato nevýhoda z hlediska původce nákazy je však kompenzována jeho poměrně vysokou odolností ve vnějším prostředí, ve kterém může za příhodných podmínek (zejména vlhkost bez přístupu přímých slunečních paprsků, kyselé půdy, špatně uzrálý hnůj a další) přežívat až jeden rok.
Výskyt paratuberkulózy v České republice
Poprvé byla paratuberkulóza diagnostikována v České republice v roce 1962 u jedné importované krávy plemene dánská červinka. Paratuberkulóza se však na území dále nerozšířila pravděpodobně i proto, že bylo importováno malé množství infikovaných zvířat a způsob odchovu telat snižoval možnost jejich infekce. Epizootologická situace paratuberkulózy se však výrazně změnila začátkem 90. let minulého století v důsledku importu různých plemen skotu a ostatních domácích přežvýkavců z různých států západní Evropy, kde se paratuberkulóza často vyskytuje. Onemocnění proto bylo postupně diagnostikováno u mnoha importovaných krav plemen jersey, holštýn, limousine, montbeliard, charolais, salers, blonde d’Aquitaine, hereford, pincgavský skot, piemontese a dalších.
Ozdravovací program proti paratuberkulóze v České republice
Tato nepříznivá nákazová situace si vyžádala systémový zásah v podobě ozdravovacího programu v infikovaných stádech, garantovaného Státní veterinární správou České republiky (SVS ČR), respektive příslušnými Okresními veterinárními správami (OVS) nebo Městskými veterinárními správami (MěVS). Při ozdravování skotu a ostatních přežvýkavců od paratuberkulózy je postupováno podle Metodického návodu č. 6/2001 „Paratuberkulóza“, který byl uveden v platnost SVS ČR (Ře/1482/01) dne 17. 9. 2001. K ozdravování od paratuberkulózy skotu by měly pomoci finanční prostředky, které začaly být každoročně uvolňovány Ministerstvem zemědělství ČR na diagnostiku paratuberkulózy v ohniscích nákazy. V roce 2001 podle bodu 8.B materiálu „Zásady, kterými se stanovují podmínky pro poskytování finančních podpor na základě podpůrných programů stanovených podle § 2 odst. 1 zákona č. 252/1997 Sb. pro rok 2001, Č.j.: 2319/2001-7010„ bylo možné na úhradu nákladů spojených s nezbytnou laboratorní diagnostikou v průběhu ozdravování od paratuberkulózy skotu získat finanční podporu. Ta činila 800 Kč na jedno zvíře, u kterého byla v souladu s individuálním ozdravovacím programem provedena nezbytná laboratorní diagnostická vyšetření, tj. podle současného platného metodického návodu 6/2001 dvě kultivační vyšetření trusu všech zvířat starších 18 měsíců.
Při ozdravování je nutné postupovat systematicky ve spolupráci s chovatelem, veterinární službou, plemenářskou službou a dalšími zainteresovanými složkami. Nejprve je nutné v každém chovu vyhodnotit výskyt paratuberkulózy na základě předešlých výsledků vyšetření a aktualizovat, nebo připravit individuální plán ozdravování ve spolupráci s pracovníky příslušné OVS či MěVS. Intravitální diagnostika je zaměřena na kultivační vyšetřování trusu zvířat starších 18 měsíců. Všechna infikovaná zvířata je nutné okamžitě vyřadit z chovu. Zabránit šíření nákazy v chovu je však bezpodmínečně nutné především u nově odchovávané generace mláďat. Ta je nutné ihned po narození oddělit od matek a chovat v nekontaminovaném prostředí, nejlépe ve venkovních boudách dostatečně vzdálených od stájí se starším skotem 18 měsíců a provozně dostatečně oddělených. Napájet telata je možné pouze kolostrem a mlékem zdravých krav (nejlépe tepelně ošetřeným při 80 °C minimálně 5 min) nebo bezpečněji mléčnou náhražkou. Zásadně se nedoporučuje používat pro napájení mláďat určených k dalšímu chovu směsného mleziva či mléka, které je velmi často infikované původcem paratuberkulózy buď znečištěním infikovaným trusem při nedostatečné hygieně při dojení, nebo přímo mlékem či mlezivem od infikované krávy. Potomci infikovaných matek se do dalšího chovu nezařazují pro jejich častou nitroděložní infekci a rannou infekci mlezivem nebo mlékem po narození.
Jateční posuzování masa a orgánů u porážených zvířat pocházejících z ohnisek paratuberkulózy
S platností od 1. 1. 2000 byl přijat Zákon ČR č.166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů a vyhláška MZe č. 287/1999 Sb. o veterinárních požadavcích na živočišné produkty. Podle této vyhlášky bylo od zvířat pocházejících z infikovaných stád, u kterých nebyl prokázán původce nákazy nebo která nejevila při porážení příznaky onemocnění, maso posouzeno jako PPV (podmíněně poživatelné výrobní, tj. určené v syrovém stavu do všech tepelně opracovaných výrobků). Protože jsme zjistili, že se u těchto zvířat původce paratuberkulózy v mase nevyskytuje, vznikaly chovatelům značné ekonomické ztráty. Proto byla navržena SVS ČR změna posuzování masa, které je od 9. 11. 2001 posuzováno bez omezení od této skupiny porážených zvířat z chovů infikovaných paratuberkulózou (vyhláška č. 400/2001 Sb.).
Zkušenosti s ozdravováním skotu na různých farmách
Hlavní principy ozdravovacího programu proti paratuberkulóze v České republice vychází z výsledků a zkušeností, získaných při ozdravování stáda skotu původně s 1800 krávami chovanými na 5 farmách (grafy 1 až 5). V letech 1990 až 1992 bylo využito při ozdravování pouze sérologického vyšetření (kombinace metod ELISA, imunodifuzní test a reakce vazby komplementu). Od roku 1993 bylo sérologické vyšetření těmito třemi metodami doplněno kultivačním vyšetřením trusu. Klinický stav zvířat byl v jednotlivých farmách posuzován příslušným veterinárním lékařem pravidelně dvakrát týdně. Současně bylo také ze strany chovatele přistoupeno k určitým provozním změnám (zastavení pastvy, separovaný odchov telat, uzavření obratu stáda na jednotlivých farmách a další), které zabránily dalšímu šíření nákazy.
Farma M (170 zvířat starších 18 měsíců)
Na farmě M (graf 1) byl na počátku ozdravování v letech 1990 až 1992 největší výskyt klinicky nemocných zvířat dosahující téměř 8 %. Po zavedení kultivačního vyšetření trusu byla v roce 1993 zjištěna paratuberkulóza především u klinicky zdravých zvířat, která vylučovala původce nákazy v trusu a která většinou sérologicky nereagovala. Po vyřazení všech těchto zvířat z chovu před propuknutím klinického onemocnění (tedy masivním vylučováním původce nákazy) klesl v roce 1994 výskyt nově diagnostikované paratuberkulózy na 1,8 %. V následujících letech se chov podařilo zcela ozdravit, protože od roku 1999 již nebyla diagnostikována paratuberkulóza u žádného zvířete.
Farma HJ (400 zvířat starších 18 měsíců)
Na farmě HJ (graf 2) byl v roce 1990 výskyt paratuberkulózy 5,3 %. V následujících letech 1991 až 1994 kolísal výskyt onemocnění v závislosti na frekvenci provedených plošných kultivací trusů (byla provedena jen jednou v roce 1993). V roce 1995, kdy byla provedena první dvě plošná vyšetření trusu, byla odhalena infikovaná zvířata před propuknutím onemocnění (záchyt původce paratuberkulózy v trusu byl u 5,8 % zvířat). V následujících letech klesl výskyt nově diagnostikované paratuberkulózy pod 0,5 % (v každém roce bylo diagnostikováno vždy jen jedno infikované zvíře), přičemž v těchto letech postupně vymizel výskyt klinicky nemocných zvířat. Ve spolupráci s plemenářskou službou bylo zjištěno, že poslední slabě infikovaná zvířata diagnostikovaná v letech 1999 až 2001 pocházela od infikovaných matek! Proto je nutné za nezbytné považovat důsledné vyřazování všech potomků infikovaných matek bez ohledu na jejich plemennou hodnotu.
Farma H (350 zvířat starších 18 měsíců)
Na farmě H (graf 3) byla paratuberkulóza poprvé diagnostikována až v roce 1992 u jednoho klinicky nemocného zvířete. V následujícím období nepřesáhl výskyt klinické paratuberkulózy 1 % chovaných zvířat, přičemž od roku 1998 nebyla klinická paratuberkulóza zjištěna vůbec. Nově diagnostikované onemocnění v roce 1993 dosáhlo maxima (3,1 % zvířat) a v následujícím období postupně klesalo, až v roce 2001 nedosáhlo 1 % nově infikovaných zvířat. Důvodem zdlouhavého ozdravování bez rychlého poklesu výskytu nově infikovaných zvířat byla špatná úroveň zootechnické práce, nedostatečná hygiena při telení a následně krmení směsného mleziva a tepelně neošetřeného mléka všem telatům. Vzhledem k jejich vysoké vnímavosti k infekci v prvních třech měsících po narození je proto bezpodmínečně nutné potomky, kteří budou dále použiti k chovu, napájet nejlépe mléčnou náhražkou.
Farma C (170 zvířat starších 18 měsíců)
Na farmě C (graf 4) jsou při ozdravování patrná dvě období: v prvním (1990 až 1994) byla zvířata ustájena přímo na této farmě a ve druhém (1995 až 2001) byla zvířata přesunuta z ekonomických důvodů na ostatní tři farmy: 45,2 % na farmu NT, 46,6 % na farmu H a 8,2 % na farmu HJ. Po záchytu prvního infikovaného zvířete v roce 1990 stoupal záchyt nově infikovaných zvířat do roku 1992 až na 6,1 % zvířat. Po zavedení dvou kultivačních vyšetření trusu od roku 1993 se však postupně výskyt nově infikovaných zvířat postupně snižoval na počáteční hladinu. K urychlení ozdravení došlo především pro včasné vyřazování všech zvířat vylučujících původce paratuberkulózy v trusu před propuknutí klinických příznaků, kdy jsou teprve zachycovány častější sérologické reakce výše uvedenými testy.
Ve druhém období (1995 až 2001) byl zaznamenán opětovný vzestup nově infikovaných zvířat, která v té době již byla umístěna na ostatních třech farmách. Protože téměř všechna tato infikovaná zvířata pocházela právě z farmy NT, kde byla nákazová situace nejméně příznivá (graf 5), dá se předpokládat že tato zvířata byla infikována až v dospělosti na této farmě. Přestože se předpokládá, že odolnost proti infekci původcem paratuberkulózy je u dospělých zvířat značně vysoká, zřejmě při působení velkého infekčního tlaku může dojít také k jejich infekci a následnému vylučování původce paratuberkulóze trusem či jeho záchytu v orgánech střevního traktu po poražení. Proto je nutné důsledně a okamžitě vyřazovat všechna infikovaná zvířata z chovu, která se mohou stát zdrojem infekce nejenom pro mladá, ale i pro dospělá zvířata!
Farma NT (400 zvířat starších 18 měsíců)
Sledování na farmě NT (graf 5) je možné také rozdělit podle ustájení zvířat na dvě období. V prvním období (1990 až 1992) bylo 400 zvířat starších 18 měsíců chováno vazným způsobem ve třech stájích. Výskyt nových případů paratuberkulózy byl velmi nízký a nepřesáhl 1,5 % zvířat. Telata byla po porodu odchovávána v teletníku mimo stáj s dospělými zvířaty. Pastva mladých zvířat později probíhala na jiné farmě vzdálené více než 10 km.
Ve druhém období (1993 až 2001) byla tato zvířata chována ve velkokapacitním kravíně s volným ustájením. Zvířata starší 18 měsíců byla chována volně v boxech po 100 zvířatech. Výskyt nově diagnostikované paratuberkulózy v roce 1994 se začal zvyšovat zřejmě v důsledku vlivu stresu způsobeného změnou ustájení zvířat. V roce 1995 byl zaznamenán pokles nově diagnostikované paratuberkulózy na 1,5 % zvířat. V následujících letech se však výskyt nových případů paratuberkulózy nesnižoval, ale paradoxně se zvyšoval až na 25,8 % v roce 1998.
Ve spolupráci s chovateli a pracovníky plemenářské služby bylo zjištěno, že příčinou tohoto hrozivého nárůstu nových případů paratuberkulózy byl odchov telat po porodu 3 až 4 týdny v boxech společně s 5 až 15 krávami. V této skupině krav zůstala vždy některá zvířata, která nebyla zařazena do produkční stáje z důvodu narušeného zdravotního stavu. Častou zdravotní komplikací kromě mastitid, gynekologických potíží a problémů s končetinami potom byly dlouhodobě trvající průjem, vyhublost a v konečném stadiu slabost krav po otelení. Později bylo zjištěno, že řada těchto klinických příznaků souvisela s paratuberkulózou. Tím se riziko infekce novorozených telat (v námi sledovaných chovech jaloviček) neúměrně zvyšovalo a bylo příčinou za 2 až 3 roku zvýšeného záchytu nově infikovaných mladých krav. Proto je nutné pro prevenci šíření paratuberkulózy provádět separaci telat co nejdříve po narození do teletníku, nebo lépe do bud mimo porodnu či ostatní stáje s dospělými zvířaty.
Závěry
Z výše uvedených výsledků vyplývá, že při ozdravování chovů, infikovaných paratuberkulózou, je především nutné zajistit spolupráci veterinárních lékařů, chovatelů a dalších zainteresovaných subjektů. Před zahájením ozdravovacího programu je nutné v každém chovu vyhodnotit aktuální situaci a připravit účinný ozdravovací program podle podmínek v chovu a podle možností chovatele. Při dodržování všech zásad obsažených v ozdravovacím programu je potom možné současnými dostupnými metodami chov od paratuberkulózy ozdravit. Podle specifických podmínek však může ozdravování v některých chovech trvat neúměrně dlouho a radikální metoda (tedy poražení všech vnímavých zvířat z ohniska nákazy a závěrečná desinfekce) je někdy z ekonomického hlediska jediným možným řešením.
Poděkování
Za spolupráci při ozdravování výše uvedených farem děkujeme všem pracovníkům ze sledovaných farem, pracovníkům příslušné OVS a spolupracovníkům z VÚVeL Brno. Práce byla finančně podporována granty NAZV č. QC0195 a QD1191 a výzkumným záměrem MZE-M03-99-01.
Předneseno na semináři České buiatrické společnosti na téma „Problematika programů ozdravování v chovu skotu“, Veterinární a farmaceutická univerzita Brno, 18.1.2001 a na III. Středoevropském buiatrickém kongresu „Zdravotní problematika přežvýkavců“, Hotel Devět skal, Milovy u Nového Města na Moravě, 24.-25.5.2001.
Doc. MVDr. Ivo Pavlík, CSc.,
Výzkumný ústav veterinárního lékařství, Brno
