Ovce nejsou jen „živé sekačky“ či modelová zvířata pro vědecké studie, ale v řadě zemí, dokonce i v některých evropských, přispívá jejich chov nezanedbatelnou měrou k obživě a k hospodářskému výsledku zemědělského sektoru. I když to tak někdy může vypadat, tak zájem vědců a přínosy moderních technologií v oblasti šlechtění, výživy nebo zdravotní prevence se ovcím nevyhýbají.
Chov ovcí patří v řadě zemí k významným součástem zemědělské produkce. Maso, mléko a vlna jsou oblíbenými komoditami a také v České republice získávají v posledních desetiletích na oblibě, i když ovčí stáda ani náhodou nedosahují takových velikostí, jako tomu je v „ovčáckých velmocích“, mezi které patří např. Čína, Indie, Austrálie, Nový Zéland či Velká Británie – ať už díky počtu chovaných zvířat, množství vyprodukovaného či exportovaného masa. Podíváme-li se do ročenky chovu ovcí a koz v ČR, tak zjistíme, že u nás je většina ovcí v chovech s méně než deseti kusy, i když k 1. lednu 2019 bylo v ústřední evidenci zapsáno více než 270 tisíc ovcí, což není zrovna málo. Do kontroly užitkovosti z nich bylo v roce 2018 zapojeno přes dvacet tisíc bahnic, z toho přes 1400 jich bylo v kontrole mléčné užitkovosti. Na malé české poměry to jsou pěkná čísla, ale přece jenom trendy a směry bádání udávají země, kde jsou ovce počítány na desítky a stovky miliónů.
Studie posledních let se věnují zejména tématům, která souvisí s efektivitou chovu, genetickým pokrokem, zdravím a welfare. O řadě z nich se můžeme dozvědět například z Irska, kde patří chov ovcí k tradičním odvětvím živočišné produkce a kde se chovatelé musí také vypořádat s velkou konkurencí. Inu, podmínky v Číně, nebo v Austrálii jsou přece jenom odlišné a od toho se také odvíjejí náklady na produkci a ceny exportovaných komodit. Pokud se tedy Irové nechtějí vzdát domácí produkce a uspět na trhu, musí systematicky pátrat po nových cestách ke zlepšení a zefektivnění.
