Paratuberkulóza je neléčitelné zánětlivé infekční onemocnění, které postihuje zejména přežvýkavce. Infikovaná zvířata do svého okolí vylučují původce paratuberkulózy, a tím představují hlavní zdroj infekce v chovu. Mezi typické příznaky patří průjem, úbytek hmotnosti a snížená produkce mléka.
Velkým problémem, který ztěžuje včasnou diagnostiku infikovaných zvířat, je dlouhá inkubační doba onemocnění (až deset let). A právě doba od odhalení infikovaného zvířete po jeho vyřazení z chovu představuje kritický bod při řešení PTB. Jedná se o to, že infikovaný jedinec do svého okolí vylučuje původce PTB (trusem i mlékem) a to i přes to, že nemá žádné klinické příznaky. V čím pozdějším stádiu infekce se zvíře nachází, tím více MAP vylučuje do prostředí. Počty MAP vylučovaných do prostředí se u jedinců v pozdějších stádiích infekce pohybují v rozmezí 105 – 106, ale také i 108 buněk MAP na gram trusu! Dlouhodobý pobyt v prostředí s takto vysokou infekční dávkou představuje pro ostatní, dosud neinfikovaná zvířata obrovskou zátěž.
Mycobacterium avium subspecies paratuberculosis (MAP) patří do rozsáhlé a v prostředí hojně se vyskytující skupiny mykobakterií. Toto onemocnění bylo poprvé popsáno u skotu v roce 1807. Po více než sto letech (v roce 1913) byl původce PTB poprvé kultivačně prokázán ze sliznice střeva. O dalších sto let později lze říci, že o tomto infekčním agens stále nemáme dostatek informací, které by vedly k sestavení úspěšného programu na tlumení a postupnou eradikaci PTB. MAP stejně jako ostatní mykobaktérie mají silnou buněčnou stěnu s vysokým obsahem lipidů, která velmi účinně blokuje vstup různých biocidních látek dovnitř buňky, MAP je schopno přežívat ve vnějším prostředí na zastíněném místě po dobu až 55 týdnů a ve vodě (při zastínění) 48 týdnů; ve vodním sedimentu se doba přežití MAP prodlužuje o dalších 12 až 26 týdnů. Původce PTB je schopen přežívat v životaschopném stavu také v moči, hnoji nebo odpadních jímkách.
Problémem z hlediska kontaminace prostředí mohou být v několika posledních letech oblíbené bioplynové stanice. Pokud vstupní materiál pochází z PTB kontaminované farmy bude vysoká pravděpodobnost, že tento materiál bude také kontaminován. Původce PTB je schopen při 42 °C růst i množit se. Živé buňky MAP jsou schopny ve fermentoru bioplynové stanice přežívat po dobu dvou měsíců, DNA původce je zjistitelná po než roce v digestátu a pokud je použit jako hnojivo nebo se vrací zpět na farmu, může být opět zdrojem infekce.
Odstranění MAP z vnějšího prostředí je velice obtížné a zdlouhavé. Současné postupy pro čištění a dezinfekci farem mají nezanedbatelný vliv na snížení počtu pozitivních vzorků i počty MAP v nich. Doplnění chemické dezinfekce o čištění vysokotlakým čističem vede ke zvýšené odolnosti MAP buněk k chloru.
Odborníci z celého světa řadí vzorky vnějšího prostředí do popředí zájmů. Oddělení Bezpečnosti potravin a krmiv (laboratoř mykobakterií) VÚVeL se detekcí PTB v prostředí chovů v ČR zabývá již od roku 2008 a jejich zkušenosti byly již několikrát úspěšně nápomocny při řešení komplikovaných případů v infikovaných chovech mléčného i masného skotu.
Tato práce vznikla za finanční podpory projektu LO1218 MŠMT v rámci programu NPU I.
Mgr. Iva Slaná, Ph.D., Mgr. Radka, Dziedzinská, Ph.D., Výzkumný ústav veterinárního lékařství, v. v. i., Brno
Podrobněji v časopisu Náš chov 12/2018.
