Koronavirová krize s sebou přinesla, mimo jiné problémy, i otázku soběstačnosti ve výrobě vepřového masa. Není se co divit, vepřové maso je pro nás nenahraditelné. Ať si vegani a ostatní výstředníci říkají, co chtějí, pro většinu lidí je bližší spíše názor našeho prezidenta: „Můj vztah k zelenině je veskrze pozitivní. Žádám ovšem, aby mezi mne a ji byl vsunut transformační mezičlánek, který se jmenuje prase.“ A řekl bych, že tento názor by velký nesouhlas nevyvolal. Pokud se ovšem budeme pídit, kde se ta “transformace“ odehrává, budeme muset s lítostí přiznat, že skoro polovina těchto „transformačních mezičlánků“ nepocházela z naší republiky.
Pokud si dáte do internetového vyhledavače „ soběstačnost ve vepřovém“ najde vám víc než 53 tisíc odkazů. Mluví se o tom, diskuse na internetu i jinde je živá, a pokud o tom mluvíme obrazně, prolilo se na toto téma i dost slz, ale často spíše z kategorie krokodýlích. Česká republika byla podle komoditních karet ministerstva zemědělství loni soběstačná ve výrobě drůbežího masa z 67,6 procenta, u vajec z 86,6 procenta, u vepřového masa byla pak 50,7 procenta. Více než ze 100 procent byla soběstačná například u výroby hovězího masa, kde šlo o 123,6 procenta. Pokud se ohlédneme do minulosti, již na Jubilejní výstavě v Praze roku 1891 si stěžovali, že chov prasat nepokrývá poptávku a musí se řešit dovozem (tehdy živých zvířat například z Uher). Doby válečné pak ukázaly, jak je soběstačnost důležitá (poptávka po vepřovém bohužel stála některé zúčastněné i život). Čvančara v roce 1943 uvádí některé parametry, které jsou rozhodující pro efektivní výkrm prasat a většina z nich platí kupodivu i dnes. V čem je, však situace jiná jsou tvrzení, že výkrm prasat lze poměrně rychle zřídit a nevyžaduje velké investice. Nyní jsme už jinde. Jakmile je chov jednou uzavřen, jeho znovuotevření je obtížné a s ohledem na použité technologie jsou nutné investice na znovuotevření často vysoké. A to ani nemluvíme o budování nových kapacit. Změnila se i tehdejší struktura podniků a dnes rozhodující producenti jsou velké specializované farmy, často bez vlastní zemědělské půdy. Ta specializace začala už za socializmu a bez ohledu na politiku to byl nevyhnutelný trend způsobený změnou struktury zemědělské výroby. Tyto trendy jsou pozorovatelné i v západních zemích.
Více se dočtete v článku Ing. Miroslava Rozkota, CSc. (VÚŽV, v. v. i., Praha-Uhříněves, oddělení chovu prasat v Kostelci nad Orlicí), který najdete v zářijovém čísle časopisu Náš chov.*
