Mezi zemědělcem a spotřebitelem leží v našem potravinovém řetězci několik článků. V každém přirůstá přidaná hodnota produkce, přičemž nejnižší její podíl připadá na zemědělství a největší na obchod. Některými problémy v řetězci, třeba volatilitou cen, jejich asymetrickým přenosem i nekalými obchodními praktikami se zabývá nejen unie a naše legislativa, ale i dobrovolná podnikatelská iniciativa.
Od půdy po stůl konzumenta nebo také od vidlí po vidličku se vine potravinový řetězec, který v každé lidské společnosti zajišťuje výživu. V primitivních společenstvích je kraťoučký – od lovce či sběrače vede přímo ke konzumentům. Čím je společnost a její ekonomika vyspělejší, tím je řetězec delší. Za lovce, chovatele či pěstitele se řadí další články, jejichž úkolem je roztřídit a zpracovat suroviny, prodloužit jejich trvanlivost, zpracovat je na výrobky, hotové potraviny naporcovat, zabalit, dopravit je do distribuční sítě, kde se přes velkoobchod dostávají do maloobchodních prodejen a z nich ke spotřebiteli. Kupující však nemusí být bezprostředně konečným článkem řetězce, tedy konzumentem, ale může potraviny dále přeprodávat třeba ve stáncích nebo zpracovat na pokrmy podávané v restauracích či jídelnách a podobných zařízeních společného stravování. Některé nadnárodní obchodní společnosti přidávají další mezičlánky – třeba mezisklady a logistické jednotky, do nichž se svážejí potraviny z různých zemí a koutů, aby se v nich zkompletovaly zásilky pro jednotlivé obří prodejny.
