Procesem domestikace dosáhli lidé velkých změn především v morfologii hospodářských zvířat. To vede chovatele k přesvědčení, že domestikace změnila v zásadě veškerou biologii chovaných druhů. V případě chování to však často není pravda. Neznalost či podcenění základních životních strategií zvířat může být pro chovatele neradostné a drahé, jak ilustruje následující příklad z oblasti reprodukce.
Základním principem, jenž ovládá a programuje biologii, je dosáhnout reprodukce a zplodit životaschopné potomstvo, schopné dorůst do dospělosti a dále se reprodukovat. V tomto ohledu se jedná o společný cíl obou reprodukčních partnerů, tedy matky a otce. Při dosahování tohoto cíle se ale mohou zájmy samce a samice v detailech střetnout, neboť jejich potřeby nebo třeba ochota podílet se na nákladech se mohou podstatně lišit. Svým způsobem to platí i v chovech, kdy společným cílem chovatele i samice je zdatné a prosperující potomstvo, nicméně společné „plánování rodičovství“ často skřípe, aniž by zúčastnění „rozuměli“ proč.
Samci savců se nezřídka dopouštějí zabíjení mláďat (infanticidy) po jiných otcích. Toto chování bylo široce studováno napříč druhy, a je považováno za obecnou samčí reprodukční strategii. Typicky se vyskytuje u druhů, u nichž laktace dočasně blokuje další reprodukci samice. Přijde-li nový samec do skupiny samic (např. vybojuje harém jiného samce), nemůže s kojícími samicemi ihned založit na vlastní potomstvo. Při tom mu často běží blíže neurčený čas, neboť jej může kdykoli vystrnadit nově příchozí silnější samec. Z hlediska samce je proto reprodukčně výhodné, pokud kojící samici ke ztrátě kojeného mláděte aktivně napomůže a urychlí tak její návrat do reprodukce.
Z hlediska optimalizace reprodukce je tedy infanticida výhodná pro samce, ale ztrátou pro samici. Není proto nic překvapivého, že se evolučně vyvinuly různé kontra strategie proti nebezpečí akutní nebo pravděpodobné infanticidy.Když už je mládě na světě, bývá jeho účinná obrana vůči často silnějšímu, a silně motivovanému samci problematická. Mnohem efektivnější postupy může matka uplatnit, pokud vnímá riziko infanticidy už během březosti, nebo dokonce před početím. Jednou z neúčinnějších kontra strategií samic v takové situaci je promiskuita. Samec obvykle mláďata nezabíjí, pokud se s danou samicí pářil, neboť nemá jistotu, není-li sám otcem. Pokud tuto strategii použít nelze nebo je vyhlídka na úspěch malá, volí samice strategii minimalizace škod a ušlého zisku. Přestane vkládat drahocenné zdroje do plodu, jehož budoucnost je nejistá. Vnímá-li březí samice riziko infanticidy jako skutečně reálné, dochází k blokádě či ukončení březosti. Samicím některých druhů (např. myši domácí) stačí k zablokování březosti pouhý pach cizího dominantního samce ještě ve fázi, než se zárodek v podobě blastocysty stačí implantovat (nidovat) do stěny děložního rohu. Pro vyvolání zastavení březosti v pozdějších fázích embryonálního vývoje už musí působit silnější. Na fyziologii březí samice se může například negativně projevit sílící strach z možné infanticidy samcem, jenž žije v její blízkosti a není otcem plodu. V takové situaci může dojít k resorpci plodu nebo dokonce potratu. Tyto zákonitosti byly a jsou intenzivně zkoumány v přírodě a laboratorních podmínkách. Co se ale děje u zvířat chovaných v zajetí pod plnou kontrolou člověka, kdy my, coby chovatelé, určujeme prakticky vše, co se týká života a reprodukce chovaných zvířat?
Vezměme si za příklad dopadů protiinfanticidního chování klisen koně domácího. Častou praxí je převoz klisny do jiného chovatelského zařízení za vybraným plemeníkem. Po návratu do domácí stáje je klisna často vystavena přítomnosti samců (celkem nezáleží na tom, jestli hřebců nebo valachů), kteří nejsou původci její březosti, a jež může klisna vnímat jako potenciálně infanticidní. Hrozí, že hříbě, jež se později narodí, může být terčem infanticidního chování.
Z hlediska klisny je to tak, že když už má o mládě přijít, je pro ni výhodnější březost s cizím hřebcem po návratu do domovské stáje s domácím hřebcem či valachem ukončit, a přijít tak o hříbě co nejdříve, aby neplýtvala energií a mohla se reprodukovat v bezpečnější situaci. Zabití hříběte hřebcem „neotcem“ bylo hojně zdokumentováno u volně žijících koní. V chovech se obvykle hřebec k hříběti ani nepřiblíží, nicméně klisna (zejména mladá a nezkušená) to tak vnímat nemusí a její evolučně prověřené strategie se v nepříznivé situaci naplno projeví. Chovatelé koní občas zmiňují případy napadení hříběte valachem, jenž náhle projevuje nečekanou míru agrese.
Jak se ukázalo, klisny, jež sdílely společný výběh s domácím samcem či samci, nelenily a přes různý stupeň stádia březosti je aktivně sváděly a nechaly se jimi pářit. Hřebci a valaši nedokážou odhadnout, zda jsou či nejsou otci, pokud se s danou klisnou pářili. Klisna donosí hříbě, jež je přítomným samcem či samci považováno za vlastní, a tudíž je riziko napadení hříběte minimální. (Je dobře zdokumentováno, že valaši si mohou v různé míře zachovat hřebčí chování, a mnozí jsou schopni páření.) Pro úplnost je třeba dodat, že nejmenší riziko ztráty březosti (6 %) bylo u klisen držených v prostředí prostém hřebců či valachů po návratu z připouštění. Nezáleželo na tom, zda proběhla přirozená plemenitba nebo umělá inseminace. Problém s udržením březosti nastává i po zapuštění či inseminaci v domácím prostředí, kdy klisna může ostatní přítomné samce či valachy vnímat jako potenciálně infanticidní.
Evolučně osvědčená kontra strategie proti infanticidě se tedy uplatňuje i u domestikovaného koně, přestože uplynuly desítky tisíc let soužití s člověkem a asi 6 tisíc let od počátku domestikace. Zaběhlý systém připouštění klisen a přítomnost hřebců či valachů v životním prostoru klisen tak může být hlavní příčinou vysoké rané embryonální mortality u tohoto hospodářského zvířete.
prof. Ing. Luděk Bartoš, DrSc.,doc. Ing. Jitka Bartošová, Ph.D., Oddělení etologie, VÚŽV, v. v. i., Praha-Uhříněves, Katedra etologie a zájmových chovů, FAPPZ, ČZU v Praze
