Člověk má občas utkvělý pocit, že jsme pár tisíci lety domestikace „poručili větru i dešti“ a hospodářská zvířata pozbyla svých druhdy životně důležitých strategií pro nehostinné prostředí a stala se spokojenými pasivními příjemci poskytované péče a životních jistot v nekomplikovaném blahobytu. Není tomu tak. Reprodukční úspěšnost mohou hatit nejen samci „neotci“ (viz článek v předchozím čísle), ale i samy samice, jež mají s chovatelem společný cíl: životaschopné a zdatné mládě. Cílem článku je připomenout biologické základy (důvod) mléčné produkce, tedy že dojnice je, stále a především, savčí matka. A také nabídnout zamyšlení, že větší zapojení základní biologie (tedy spíše „zoo“ než „techniky“ ze zootechnické profese) může být funkční a prospěšné.
Kojení je vrcholnou a vrcholovou disciplínou mateřské péče. Tvorba mléka potřebného pro odchov mláděte patří k energeticky nejnáročnějším procesům vůbec, proto podléhá evolučně vycizelovanému rozhodování nejen objem a délka poskytování mléčných subvencí do daného potomka či vrhu, ale i to, zda a kdy zabřeznout. „Znemožnění rozhodování a znemožnění chovat se tak, jak „velí“ nejlepší výsledek po generace děděných rozhodovacích procesů, zvíře stresuje a vede ke změnám v chování i fyziologii. Poskytnutí bezproblémového, a tím často nudného (na podněty chudého) prostředí, v němž se zvíře nemusí a nemůže o nic starat, vede k rezignaci, apatii, abnormálnímu chování nebo třeba sebepoškozování. Zásahy do rozhodování v oblasti reprodukce a mateřského chování (kojení) mohou mít závažné dopady na reprodukční výsledky.
Chovatel i kráva mají stejný cíl: tele a mléko. Kráva vždy v tomto pořadí. Kvalitu preferují oba, v případě množství mléka se začínají v potřebách rozcházet. Krávě stačí vyprodukovat právě tolik, aby pokryla potřeby telete a pošetřila se na odchov telete dalšího. Základní teorie prof. Roberta Triverse a jeho následovníků související s alokací zdrojů a příbuzností praví, že rodič chce (podvědomě) investovat do všech svých potomků stejně, protože je se všemi stejnou měrou příbuzný (koeficient příbuznosti 0,5). V praxi se vklady do jednotlivých potomků liší například podle náročnosti podmínek, nebo s ohledem na to, kolik reprodukčních šancí rodiči ještě zbývá do konce života, tzv. reziduální (zbytkovou) reprodukční zdatnost (Trivers, Amer. Zool. 1974, český přehled v kapitole J. Bartošové o rodičovském chování v právě vydané knize Etologie, Academia 2024). Starší rodiče investují do potomků více, protože mají menší vyhlídky na další úspěšnou reprodukci. Ve vyšším věku sice klesá pravděpodobnost zabřeznutí, ale potomci matek „na last minute“ mívají větší a silnější potomky, jak ukazují například klasické studie na laních jelena evropského v drsných podmínkách ostrova Rhum (Clutton-Brock, Am. Nat. 1984). Je-li vyhlídka na odchov dalšího potomka nejistá, je výhodné štědře zásobovat stávající mládě, a tím mu v době odchovu i do budoucna zajistit výhody v konkurenčním prostředí (tj. zvýšit šanci na početnější anebo zdatnější vnoučata). Naopak mladší rodiče očekávají víc příležitostí v budoucnu, proto mívají tendenci investovat do potomků střízlivěji, případně v nepříznivých podmínkách reprodukci odložit na příhodnější dobu. Tato obecně uznávaná a napříč druhy ověřená teorie rodičovského investování zjevně nesouzní s reprodukčními a produkčními strategiemi v chovu dojeného skotu. Není prozkoumané, jak přesně či v jaké úrovni užitkovosti obdivuhodné výsledky šlechtění na produkci mléčnou žlázou kolidují s evolučně nastavenými procesy v mozku a DNA dojnic.
Mezi fyziologií, vnímáním a chováním probíhají složité zpětné vazby, jež fungují jako obrana organismu před devastující či fatální zátěží. První vlaštovkou v pokusu podívat se na reprodukční parametry z pohledu evoluční biologie byla v roce 2010 studie Nicolase Friggense, Catherine Disenhausové a Helen Petitové v časopise Animal. V ní se teoreticky zabývali možnostmi zlepšit reprodukční management dojnic lepším pochopením biologických zákonitostí na příkladu nutriční subfertility, tedy podvýživy v době početí. Zdůrazňují nutnost plně porozumět tomuto spletitému biologickému fenoménu – přestože byly opakovaně podrobně popsány související fyziologické pochody, celkový obrázek příčin a důsledků nám uniká. Nepravidelnou stravu (krmení), zkušenost s hladověním a nejistou budoucnost vnímá organismus jako potenciální hrozbu a tvoří tukové zásoby, ať si o tom vědomě myslíme, co chceme. Hlad je subjektivně vnímaný stav organismu a týká se jak množství, tak kvality potravy. V případě dojnic může být takovým spouštěčem jistě i „metabolický hlad“, kdy vysokoprodukční dojnice nestíhá pokrýt výdaje na laktaci. V praxi to znamená, že za a) vysoká produkce mléka spouští v krávě preventivní záchovné mechanismy, jež brzdí další reprodukci, kterou kráva vnímá za dané situace jako nerealizovatelnou, a za b) chovatel ve snaze uspíšit zabřeznutí a jistotě, že dojnice deficit později dožene, mrhá prostředky na léčiva a hazarduje se zdravím a dlouhodobějším využitím dojnice.
Produkce mléka nad rámec potřeby mláděte nemusí být v dobrých životních a výživových podmínkách sama o sobě biologický problém. Samice přežvýkavců (především krávy, ovce nebo laně) mají ve svých biologických dispozicích nadprodukci mléka, jíž mohou například kompenzovat nedostatečnost stádových družek a růstové hendikepy jejich potomků, aniž by se to projevilo na nich samých nebo jejich vlastních mláďatech. Krávy také patří k druhům, jejichž samice běžně zvládají tzv. dvojí mateřskou investici, tedy současné kojení a březost. Rozdílné chování a produkce březích a jalových dojnic pravděpodobně odráží nejen „prostou“ fyziologii, ale i po předcích zděděné uvážlivé rozdělování dostupných zdrojů mezi kojené tele (nádoj) a březost (ochota zabřeznout, udržení březosti). Březost zajistí další laktaci, nicméně ovlivní tu stávající. Samice druhů vystavených dvojí mateřské investici oproti jalovým obvykle dříve odstavují.
Je třeba vážně uvažovat o tom, že za tristními reprodukčními parametry a krátkověkostí dnešních vysokoužitkových dojnic stojí i přehlížené a podceňované chování a evolučně formované biologické zákonitosti a rozhodovací procesy. To, co máme tendenci označovat souhrnně „poruchami reprodukce“, může být ve skutečnosti odpovědným a sebezáchovným plánováním rodičovství ze strany krav, jež vystavujeme enormní zátěži, kterou fyzicky ani psychicky nezvládají. Lze předpokládat, že vyšší počet laktací sníží ekologickou zátěž chovu dojeného skotu, a snížení produkce v prvních produkčních letech bude kompenzováno rostoucí produkcí u zdravých starších zvířat, a to za smysluplné ekonomiky chovu i vstřícnějšího přístupu laické veřejnosti.*
Doc. Ing. Jitka Bartošová, Ph.D., prof. Ing. Luděk Bartoš, DrSc., Oddělení etologie, VÚŽV, v. v. i., Praha-Uhříněves, katedra etologie a zájmových chovů, FAPPZ, ČZU v Praze
