Uvádí se, že přibližně deset procent světové populace ovcí tvoří srstnatá plemena. Chovají se zejména v tropických a subtropických oblastech, ale s propadem vlny na světovém trhu ve druhé polovině dvacátého století se ovce se schopností sezónního línání začaly chovat i v Evropě. Jejich počty rostou zejména v Německu, Velké Británii, Rakousku, Švýcarsku a Nizozemsku, kde zakládají chovatelská sdružení na podporu chovu srstnatých ovcí. V našich chovech srstnatá plemena ovcí zatím reprezentují kamerunská ovce a dorper. Na hobby úrovni totiž uvedené srstnaté ovce doplňuje ještě ovce soay, kterou chová několik málo nadšenců. Patří mezi ně i Pavel Šrédl ze Zbiroha, který toto primitivní plemeno pocházející z ostrova Soay v souostroví St. Kilda pořídil loni v září.
Ovce soay je primitivní hrubovlnné až srstnaté plodné plemeno malého tělesného rámce s uváděnou hmotností mezi 18 až 30 kg. Pochází z populace divokých ovcí na ostrově Soay v souostroví St. Kilda, které je pod správou Skotska. Považují se za jediný přeživší spojovací článek mezi ovcemi divokými a domácími. Je to temperamentní, divoké a těžko ovladatelné plemeno. Bahnice mají silně vyvinutý mateřský instinkt. Hnědavým zbarvením se světlejším břichem, ale i celkovým exteriérem se plemeno, které se řadí do skupiny severských krátkoocasých ovcí, podobá muflonovi. Berani jsou rohatí a mají hřívu, naproti tomu bahnice mohou být i bezrohé. Jejich krátká, hustá vlna v létě přirozeně vylínává, a tak se nemusí stříhat. Využívají se především ke spásání nedostupných lokalit. Jejich maso nachází uplatnění v kuchyni, kde se připravuje na způsob zvěřiny, kterému se velmi podobá.
Pavel Šrédl má aktuálně 28 ovcí soay, které chová celoročně na pastvině. Při nepřízni počasí nebo před sluncem se mohou ukrýt pod přístřešek, ale raději využívají vegetační kryt okolo oplocení.
„Za dobu, co ovečky soay chovám, mohu konstatovat, že se jedná o chovatelsky nenáročné plemeno. Má sezónní říji, jehňata se rodí během dubna. Porody jsou snadné, ve vrzích bývají často i dvojčata. Díky dobré mléčnosti matek jehňata velmi dobře rostou. A co je pro mne důležité, nemusí se stříhat. Zatím nejsem úplně rozhodnutý, co s chovem dále. Nedělám to pro zisk, chovám zvířata pro radost. Pokud se mi podaří sehnat dalšího nepříbuzného plemenného berana s průkazem o původu, dalo by se uvažovat o produkci plemenného materiálu,“ dodal na závěr zapálený chovatel.
Ovšem k tomu, aby se toto plemeno u nás mohlo oficiálně chovat, musí mít založenou plemennou knihu.
„Nejprve by se musel vytvořit šlechtitelský program, ten by se následně předložil ministerstvu zemědělství, a to by posoudilo, zda je u nás chovaná populace ovcí uvedeného plemene dostatečně velká na to, aby se dalo šlechtit. Nedávno jsme například řešili založení plemenné knihy ovcí plemene dorper pro chovatele, u nichž děláme kontrolu užitkovosti, a Dorper Asociace CZ, která vede plemennou knihu, s nimi odmítá komunikovat. A přestože těch zvířat bylo kolem stovky, Svaz chovatelů ovcí a koz, z. s., nedostal souhlasné stanovisko. Dříve jsme měli zásadu, že pro založení plemenné knihy musí mít chovaná populace minimálně dvacet bahnic a tři nepříbuzné linie plemenných beranů. Pochopitelně během doby se pohled na věc mění. Pokud se jedná o zvířata z dovozu, vždy by ale mělo platit, že chovatel doloží exportní zootechnické osvědčení vycházející z nařízení Evropské unie. Oficiální doklady vystavuje Svaz, který vede plemennou knihu v zemi, kde se zvířata nakoupila. Pro zootechnické osvědčení je podle evropské legislativy daný vzor, přičemž dokument musí být opatřen razítkem a podpisem,“ vysvětlil technické náležitosti založení plemenné knihy pro další srstnaté plemeno ovcí u nás Ing. Vít Mareš.*
