Šlechtění masného skotu chápáno jako celý soubor činností nemá u nás dlouhou tradici. V minulosti byla prováděna pouze selekce zvířat na základě fenotypových vlastností, která nebyla v naprosté většině případů podložena objektivními hodnotami (například znalostí plemenných hodnot jednotlivých zvířat apod.). Doba jde ale dopředu, dnes již známe první plemenné hodnoty a dokončují se komplexní šlechtitelské programy pro jednotlivá masná plemena.
Chovatelé musí mít neustále na vědomí, že efektivně lze šlechtit pouze dostatečně velkou populaci zvířat, protože jinak není možno zabránit příbuzenské plemenitbě, nelze zajistit objektivní testaci zvířat apod. Údaje se různí, ale přibližně by mělo jít o asi 20 000 matek. Protože žádné masné plemeno u nás tuto podmínku nesplňuje, musí šlechtitelské programy kalkulovat s importem genetiky z jiných populací – nejčastěji ze zemí původu jednotlivých plemen. Z tohoto důvodu je ale nutné přesně znát „jak to dělají“ v těch populacích, ze kterých genetiku dovážíme, a to ze dvou hlavních důvodů. Prvním je abychom dokázali interpretovat údaje, které o daném zvířeti máme (informace, že plemenná hodnota býka pro hmotnost při odstavu je +24,4 liber nám nic neřekne o tom, zda se jde o zvíře průměrné nebo špičkové – v tomto případě jde o průměr kanadsko-americké populace pro plemeno charolais). Druhým důvodem je vědět, jaké jsou priority šlechtění v dané populaci, abychom neimportovali do naší populace nežádoucí znaky (pokud je cílem geneticky bezrohá populace není příliš vhodné používat býka, který je sice bezrohý, ale heterozygot a polovina jeho potomstva je pak rohatá). Obecně platí, že vzhledem k velikosti populace masných plemen u nás by každý šlechtitelský program měl vycházet z šlechtitelského programu země, která bude v budoucnu „dodávat“ genetiku do našich populací. V opačném případě hrozí vysoké riziko kontraselekce. Nebylo by dost dobře možné například šlechtit „českého piemonta“ s velkým tělesným rámcem a používat při tom inseminační dávky prověřených býků z italské populace šlechtěné na střední rámec.
Tento článek v hlavních rysech shrnuje šlechtitelský program piemontského skotu v zemi jeho původu a měl by všem stávajícím i budoucím chovatelům tohoto plemene přiblížit, kde se toto plemeno nyní nachází a kam směřuje.
V Itálii je chováno celkem asi 200 000 matek piemontského skotu, z toho jich je 60 443 (rok 2000) zapsáno v plemenné knize a aktivně tak vstupují do procesu šlechtění. Začátkem realizace oficiálního šlechtitelského programu je rok 1960, kdy byla založena chovatelská organizace ANABORAPI (Sdružení chovatelů plemene piemontese), v jejím rámci bylo v roce 1985 zřízeno specializované genetické centrum. Toto centrum je pod kontrolou státu a plně odpovídá za realizaci šlechtitelského programu včetně vedení plemenné knihy. Shromažďuje údaje od organizací provádějících kontrolu užitkovosti a namátkově kontroluje jejich správnost. Vlastními silami zajišťuje výběr a testaci plemenných býků (tj. výběr a bonitaci matek, výběr otců, kontrolu původů i vlastní test býčků kontrolou vlastní užitkovosti a kontrolou dědičnosti) a publikuje získané údaje. Veškeré výše uvedené činnosti jsou asi z 60 % dotovány státem.
Do plemenné knihy jsou zapsána zvířata, jejichž rodiče jsou zapsaní do plemenné knihy a splňují standard plemene. Stanoveny jsou základní charakteristiky exteriéru, vylučující vady a minimální požadavky na velikost a hmotnost v různém věku (býci 11 měsíců, dva roky a čtyři roky a plemenice 30 měsíců a šest let). Je stanoven chovný cíl plemene, jehož prioritami je střední tělesný rámec zvířat při špičkovém osvalení, snadné telení, jemná kostra a kůže a přírůstek.
Základem šlechtění (viz schéma) je asi 5% nejlepších matek podle genetických indexů. Tyto plemenice jsou připouštěny vybranými plemeníky a jejich synové se testují v genetickém centru. Každý měsíc se ve věku 45 dnů nakoupí do centra 18 býčků, kteří jsou vybráni z asi 60 nejlepších telat narozených v daném období. Do každého běhu se záměrně zařazují asi 2 až 3 zvířata vybraná pouze na základě exteriéru – důvodem je rozšíření genetické variability populace. Zvířata pak až do věku jednoho roku prochází za zcela standardních podmínek (individuální krmné boxy, stabilní krmná dávka ze sena a koncentrátu) testem vlastní užitkovosti. Z 216 zvířat se po tomto testu asi 130 zvířat klasifikuje do plemenitby (ve věku 11 měsíců je jejich průměrná kohoutková výška 119 cm, délka těla 145 cm, obvod hrudníku 181 cm a hmotnost 438 kg).
Pouze asi 30 býčků se kvalifikuje do inseminace, kde prochází kontrolou dědičnosti. Zvířata se testují na dojných i čistokrevných zvířatech. Na základě výsledků telení, snadnosti telení dcer, přírůstku a osvalení potomstva a korektnosti potomstva se pro každou užitkovou vlastnost stanoví plemenná hodnota. Z dostupných údajů se pak stanoví dva komplexní indexy a to chovný index a masný index. Masný index vyjadřuje vhodnost použití býka k produkci masa (postaven na snadnosti telení, osvalení a přírůstku). Chovný index vyjadřuje vhodnost býka k produkci další generace matek a výrazně zohledňuje snadnost telení dcer. Zvíře, které v kterémkoliv ukazateli nedosáhne alespoň 70% úrovně vrstevníků, je vyřazeno direktivně z plemenitby. Protože je testace dobrovolná, zůstává v praxi část býků na některou vlastnost neotestována, protože chovatelé je po zveřejnění prvních špatných výsledků dále nepoužívají. Špičková zvířata působí na stanici až šest let, zvířata o jejichž dávky není zájem (většinou býci jejichž hodnoty jsou pod 90 % populace) se poráží.
První výsledky kontroly dědičnosti získá zvíře v průměru za 3,5 roku od svého narození – jde o výsledky snadnosti telení (vyhlašují se po vyhodnocení minimálně 90 porodů), následně se pak všechny postupně získané plemenné hodnoty 4x ročně aktualizují. Výsledky jsou k dispozici na Internetu (www.anaborapi.it).
Každý, kdo zalistuje v „Buta Bin?“ (přehled inseminačních plemenných býků vydávaný ANABORAPI), ať už v tištěné nebo elektronické formě, získá okamžitě přehled o plemenných hodnotách zvířete, jeho původu i o spolehlivosti plemenné hodnoty (počet testovaných zvířat a počet chovů).
Každý, kdo vezme kalkulačku a začne počítat, zjistí, že z 720 býčků stojících na začátku selekce (každý měsíc 60) a splňujících všechny podmínky pro odchov v genetickém centru, jsou kontrolou dědičnosti kladně prověřena a v inseminaci používána pouze asi 2 %. O tom, že tento postup je oprávněný a přináší efekt, nejlépe svědčí skutečnost, že v Itálii se používá inseminace u 62 % plemenic a toto číslo má vzrůstající tendenci (v roce 1990 to bylo 51 %). O úrovni reprodukce v chovech krav nejvíce vypovídá tabulka výsledků za rok 2000 zveřejněná v magazínu plemenné knihy.
Ing. Pavel Káčer, Genoservis, a. s., Olomouc
