Sledování změn pomáhá nejen koním

Soužití koně a člověka není žádným krátkodobým románkem, ale vztahem na řadu tisíciletí. Za tu dobu proběhla spousta změn, které tento vztah posunuly dál. Některé odhalují dobu minulou, jiné odkrývají indicie pro budoucnost. Důležité jsou zejména ty, které pomáhají zlepšit welfare a ochránit zdraví a životy.

Koně provází člověka již velmi dlouho. Podle dosavadního poznání mohlo k jejich domestikaci dojít přibližně před 4 až 5 tisícovkami let. Asi nejstarší důkazy o využívání koní k jízdě nalezl mezinárodní tým archeologů a bioantropologů z Helsinské univerzity, a to na základě studia pozůstatků lidských koster, které byly nalezeny v mohylách – kurganech – starých 4500–5000 let. Ty nejspíš patřily lidem tvz. jámové kultury, kteří migrovali z pontsko-kaspické stepi, aby našli úrodnější pastviny v oblasti dnešního Rumunska, Bulharska, Maďarska a Srbska. Tento objev učinil profesor archeologie na Helsinské univerzitě a člen mezinárodního týmu Volker Heyd. Podle vědců se koně začali využívat k jízdě zřejmě již krátce po jejich předpokládané domestikaci v západoeurasijských stepích během čtvrtého tisíciletí př. n. l., přičemž u příslušníků tzv. jámové kultury byla poměrně běžná již mezi lety 3000 a 2500 př. n. l.

Pracovní využívání zvířat – zejména koní – k přepravě věcí a osob znamenalo zlom v dějinách lidstva. Tento významný nárůst mobility a prodloužení vzdálenosti měl značný vliv nejen na využívání půdy a obchod. Avšak jízda je interakcí dvou stran – koně a jezdce – a vzhledem k tomu, že jízda na koni je možná bez specializovaného vybavení, tak absence archeologických nálezů týkajících se nejranějšího jezdectví není překvapivá, zatímco lidské pozůstatky jsou k dispozici ve větším počtu a v kompletnějším stavu.

Změny na kostrách

Vědci studovali přes 217 koster z 39 nalezišť, z nichž asi 150 patřilo lidu tzv. jámové kultury. Avšak podle Martina Trautmanna – bioantropologa Helsinské univerzity – nebývá diagnostika vzorců aktivity na lidských kostrách jednoznačná, protože v podstatě neexistují konkrétní znaky, které by poukazovaly na určité povolání, a tak se musí spoléhat na jejich kombinace, v podstatě syndrom, jež mohou nabídnout vodítka k obvyklým aktivitám. Mezinárodní tým použil soubor šesti diagnostických kritérií stanovených jako indikátory jezdecké aktivity (tzv. „syndrom jezdectví“): místa úponu svalů na pánvi a stehenní kosti; změny (normálně kulatého) tvaru kyčelních jamek; otisky způsobené tlakem acetabulárního okraje na krček stehenní kosti; průměr a tvar diafýzy stehenní kosti; degeneraci obratlů způsobenou opakovanými vertikálními nárazy a traumata, která mohla být způsobena pády, kopanci nebo kousnutím.

Díky tomu mohli ze 156 dospělých jedinců alespoň 24 (15,4 %) označit jako „možné jezdce“ a devět jako „vysoce pravděpodobné jezdce“. Ovšem zda bylo primárním důvodem jejich jízdy na koni pohodlí a symbol statusu, efektivnější pasení dobytka, či rychlé přesuny na velké vzdálenosti (ať už za obchodem nebo bojem) z toho vědci nevyčetli, to mají v plánu dále zkoumat.