Ke zvýšení spotřeby antibiotik v chovech hospodářských zvířat přispěla také skupinová léčba průjmových onemocnění při odchovu selat a telat. V této souvislosti byla používaná léčiva cílena také na patogenní kmeny E. coli, které postupně získaly schopnost produkce tzv. beta laktamáz širokého spektra (ESBL) s rezistencí ke skupině betalaktamových antibiotik, včetně penicilinů i cefalosporinů.
Používání antimikrobních látek pro prevenci enzootických bakteriálních infekcí se stalo běžným postupem jak v chovech prasat, tak i dojnic (při zaprahování antibiotiky). Očekávaný efekt v podobě tlumení onemocnění byl pozorován, pokud se podařilo správně odhadnout dobu, kdy se endemické onemocnění obvykle vyskytovalo. V chovech prasat tak existovaly harmonogramy medikací, které určovaly dobu zahájení preventivní léčby u jednotlivých kategorií zvířat podle jejich věku. Sajícím selatům se antibiotika podávala převážně intramuskulárně. Navíc v chovech prasnic s otevřeným obratem stáda, kterých byla většina, byla medikace nakoupených prasniček běžným postupem, který měl zabránit zavlečení některých patogenů do základního stáda. Plánované medikace probíhaly v dobré víře, že původci infekcí nejsou rezistentní ke zvolené antimikrobiální látce.
Podle doporučení výrobců se pro účely prevence často používaly nižší koncentrace antimikrobní látky, což vedlo k rychlejšímu vzniku rezistence. Kromě toho individuální antibiotickou léčbou se navíc řešily případy onemocnění matek po porodu, které byly postupně kolonizovány právě klony se získanou resistencí na antibiotika používaná v chovu. Vůbec se nepočítalo s tím, že matky mohou být zdrojem rezistentních bakterií pro své potomstvo.
Problém získané rezistence k antimikrobním látkám u původců infekcí, ale i některých nepatogenních druhů bakterií, které jsou součástí běžné mikroflóry osídlující některé orgánové systémy těla (zažívací ústrojí, kůže a části dýchacího a pohlavního ústrojí), spočívá především v tom, že tuto genetickou informaci bakterie neztrácí ani po delší době. Navíc u některých druhů bakterií existuje vysoké riziko, že klon s geneticky kódovanou rezistencí bude dárcem takové informace pro další bakterie nejen stejného druhu, ale i pro blízce příbuzné. Z těchto i dalších důvodů je doba po kterou rezistentní klony cirkulují ve stádě obtížně předvídatelná.
Pro dosažení trvalého snížení spotřeby antibiotik v chovech hospodářských zvířat je nezbytnou součástí i využívání nových poznatků ze všech vědních oborů, které se podílí na tvorbě a udržení zdraví potravinových zvířat. Cílem je minimalizovat riziko vzniku a šíření rezistence vůči stávajícím antimikrobním látkám, které je třeba udržet pro potřebu léčby člověka i zvířat.*
Více se dočtete v článku prof. MVDr. Jiřího Smoly, CSc. (přednosta KCHPP, FVL VETUNI), který najdete v únorovém čísle časopisu Náš chov.
