Při projektování chovatelských zařízení zohledňujících specifické nároky jednotlivých druhů hospodářsky využívané drůbeže se přihlíží i k tomu, zda budou sloužit k produkci genetického materiálu, či živočišných produktů, respektive masa a vajec. Z tohoto pohledu pak výrobní vertikála drůbežářského segmentu zahrnuje stavby pro chovy šlechtitelské, rodičovské (rozmnožovací) a užitkové. Zatímco provoz užitkových chovů je soustředěn výhradně do výkrmových či snáškových hal, šlechtitelské a rozmnožovací chovy disponují chovnými halami, líhněmi a odchovnami.
Z četných návštěv zemědělských podniků se dá usuzovat, že drtivá většina producentů vajec investovala do nových staveb. Většinou se jedná o modulové haly dřevěné, ocelové či kombinované konstrukce se železobetonovými sokly obložené sendvičovými panely (které kromě vynikajících izolačních vlastností plní díky svému hladkému povrchu i náročná kritéria hygieny stájového prostředí) se zabudovanými klapkami, ventilátory a ventilačními komíny pro přivádění vzduchu (stěnové a stropní nasávací klapky a nasávací komíny) i jeho odvádění ze stáje (odsávací komíny s ventilátory) na betonové základové desce. Pro producenty nosnic byly novostavby totiž často jediné řešení, aby udrželi produkci a současně vyhověli požadavku evropské legislativy na zajištění většího prostoru pro nosnice, pro něž byly povolené obohacené klece a alternativní technologie v podobě voliér či podlahových systémů. Novým podmínkám chovu nosnic chovatelé samozřejmě museli přizpůsobit také odchovny tak, aby technologie ustájení kuřic navazovala na technologii použitou ve snáškových halách.
Více se dočtete v srpnovém čísle časopisu Náš chov.*
