Ze statistických údajů vyplývá, že početní stavy koz se zvyšují. Přitom významný podíl připadá na velké chovy, které finalizují mléčnou produkci. Snaha o dosažení maximální produkce mléka však nutí chovatele do průmyslového provozu, kde již není prostor pro individuální péči, která patří k rozhodujícím faktorům ovlivňujícím zdárný odchov kůzlat.
V rámci semináře pořádaného Státním veterinárním ústavem Praha patřilo úvodní vystoupení Ing. Věře Mátlové z Výzkumného ústavu živočišné výroby, v.v.i., která prezentovala výsledky odchovu kůzlat z několika chovů, které se odlišovaly nejen počtem zvířat, ale především typem ustájení a použitými technologiemi (dojení, krmení, napájení).
„Problematikou chovu koz se ve VÚŽV zabýváme nějakých pětadvacet let. Zjišťujeme, že s navyšující se koncentrací zvířat a maximální snahou finalizovat mléčnou produkci se v chovech zvyšují zdravotní rizika, která přinášejí problémy při odchovu kůzlat. Nelze praktikovat individuální péči, kterou by se zajistila důsledná kontrola příjmu mleziva kůzlaty. Handicapem jsou i staré, adaptované stáje s velkým podílem ruční práce a minimálním technologickým vybavením.
Při realizaci velmi raného odstavu kůzlat ve dvou dnech se fyziologický účinek mleziva snižuje nejen jeho podáváním ve směsné dávce, ale i nevyhovujícími intervaly napájení a nízkým dávkování. Oslabená kůzlata jsou pak terčem útoku paralických prvoků a helmintů, kterému v těžších případech podlehnou. Univerzální systém prevence kokcidiózy neexistuje. Je třeba zachovat individuální přístup a v jeho rámci postupovat tak, abychom kůzlata nevystavovala infekce schopným stadiím. Součástí prevence je i zvyšování jejich obranyschopnosti, zejména důslednou výživou v prvních dnech po porodu a při prvních příznacích účinným způsobem eliminovat původce, což souvisí jak s účinnou dávkou, tak dávkováním přípravku ve správný čas a k odpovídající hmotnosti, eventuálně s jeho opakováním zohledňujícím vývojová stadia parazita.
Protože velká část velkých chovů prodává finální produkty ze dvora, je třeba brát v úvahu i možnost přenosu nákazy ze zvířete na člověka. To se s velkou pravděpodobností netýká tzv. hospodářských chovů, v nichž je registrováno na sedmadvacet tisíc koz. V tomto ohledu již ale mohou být rizikové zájmové chovy, kde se podle našeho odhadu chová dalších šestnáct tisíc zvířat. Problém je v tom, že vyprodukované mléko, jež je určeno zpravidla pro vlastní spotřebu nebo se distribuuje v nejbližším okolí, často není ošetřeno pasterací, kterou se likvidují případné patogenní zárodky,“ řekla na úvod Ing. Věra Mátlová.*
Více se dočtete v červnovém čísle časopisu Náš chov
