Ekonomika chovu prasat v Evropě je velmi složitá a často ji ovlivňují důvody, které chovatelé nemohou ovlivnit. Nepříznivé situaci nenahrává ani skutečnost, že roste skupina lidí, která chová zvířata jako domácí mazlíčky a o zemědělství nemá prakticky žádné znalosti. Ve velké míře také z přičinění různých ochranářských iniciativ tak chovatelé musejí čelit tlaku na welfare a ochranu životního prostředí.
Chov prasat se dostal na seznam odvětví, kde je pro provoz větších podniků potřeba integrované povolení – posouzení celého podniku z pohledu zátěže životního prostředí. Zemědělci s biologickou produkcí jsou tak na seznamu vedle oceláren, chemiček či elektráren, kde se spalují fosilní paliva a pracuje se s chemikáliemi umělého původu.
Kvůli novým závěrům o BAT (nejlepších dostupných technologiích), které jsou aktuálně v platnosti, se chovatelé navíc musejí připravit na revizi integrovaných povolení, přičemž přezkumem, zda odpovídají novým podmínkám, musí projít do čtyř let. Vzhledem k tomu, že se podařilo prosadit změny v národních emisních limitech, by chovatelé měli nové limity splňovat.
Druhý problém, který plyne ze ztráty kontaktu veřejnosti se zemědělstvím, je neustále stoupající tlak na welfare. Nikdo z chovatelů nemá zájem týrat zvířata. Všechna alternativní řešení zvyšující pohodu chovaným prasatům však chovatelům zvyšují náklady nebo dokonce snižují výrobu. Ani na evropském trhu není jasné, kdo finanční rozdíl zaplatí. Střední a východní Evropa je možná specifická v tom, že 80 % spotřebitelů se rozhoduje na základě ceny. Ovšem ani v západní Evropě se na to v zásadě nedívají jinak a více než polovina spotřebitelů není ochotna za podobný nadstandard připlácet.
Více se dočtete v článku Ing. Jana Stibala uveřejněném v květnovém čísle časopisu Náš chov.*
