Vřelý vztah ke koním, konkrétně norikům, měl významný vliv na řadu rozhodnutí v životě Ladislava Švece z vesničky Radostice v podhůří Šumavy, mimo jiné i na pokračování v rodinné tradici hospodaření po změně režimu. Dnes se se svými dvěma syny, manželkou a snachou zabývá kromě péče o koně i chovem mléčného a masného skotu v uzavřeném obratu stáda a hospodaření na stovce hektarů půdy. Rodina provozuje i nově vybudovaný penzion Nad Kapličkou naproti svému statku. Veškeré své konání Švecovi činí v hluboké úctě ke svým předkům, kteří měli nelehký úděl, s velkou pokorou k životu a přírodě a v tomto duchu vychovávají i další generace svých nástupců.
V krásné šumavské vísce Radostice, která leží nedaleko Sušice, postavil v roce 1938 nový dům a k němu stáj sedlák Jan Švec, dědeček Ladislava Švece a praděda jeho dvou synů – Jana a Radka, kteří se tu společně věnují hospodaření dnes.
Vzpomínky na předky
„Děda sedlačil na statku v jiné části obce, kde přenechal hospodaření svému nejstaršímu synovi, a na této nově postavené usedlosti na kraji katastru začal hospodařit na 11 hektarech půdy s mladším synem, mým otcem. Všichni si ale navzájem pomáhali na obou statcích, jak bylo potřeba, děda měl sedm dětí, z toho šest synů. Po předčasné smrti babičky v roce 1942 sehrála na dlouhou dobu důležitou roli v rodině její svobodná sestra Marie, která vytvářela zázemí, dojila krávy, byla opravdu jedinečná. Mně byly čtyři roky, když přišla kolektivizace a nucený vstup do JZD. Psal se rok 1959 a čekalo nás 32 let bez možnosti soukromého hospodaření,“ vzpomíná Ladislav Švec.
Za vším hledej koně
Po celou tuto dobu byli na statku v Radosticích ustájeni koně – norici, jejichž chov tu Švecovi založili roku 1953 a také přešel pod družstvo. „Já jsem se mezi koňmi doslova narodil. Tehdy koně na vesnici a hospodářství jednoznačně patřili, byl s nimi spjatý každodenní život a já k nim měl odmala hodně blízký vztah. Od 12 let jsem se o ně staral, i když už je mělo v majetku družstvo. Po mateřské linii to prostě byli naši norici. A vlastně oni definitivně rozhodli, že jsme se po změně režimu, v roce 1991, rozhodli hospodaření obnovit. Měli se totiž prodat. A to jsem prostě nemohl dopustit. A nedopustil. Dnes tu najdete již osmou generaci noriků po klisně z roku 1953. A na to jsem opravdu velmi hrdý,“ říká Ladislav Švec.
Nelehké začátky
Začátky v devadesátých letech nebyly samozřejmě snadné, družstvo se při vydávání majetku bránilo. „Nejhorší pro mě bylo vyjednávat s lidmi z družstva, s nimiž jsem do té doby byl zadobře, však jsem tam také sedm let pracoval. Najednou jsme se ale ocitli každý na jiném břehu. Nedalo se však nic dělat, bylo nutné zabojovat,“ konstatuje hospodář.
Švecovi začínali hospodařit na 11 navrácených a devíti pronajatých hektarech půdy a od počátku se věnovali chovu mléčného skotu. Kromě nutného navyšování obhospodařované výměry se zaměřili i na stavbu nezbytných hospodářských budov, neboť k usedlosti do té doby náležela pouze jedna vazná stáj. Postupem času tak přibyly dvě nové stáje, budova na uskladnění přibývající zemědělské techniky a nedávno i teletník. Velkou výhodou všech nových stavení jsou půdní prostory nad nimi, které slouží jako potřebné skladovací kapacity.
Při všech pracích na statku a jeho zvelebování byli od útlých dětských let přítomni i synové manželů Švecových – starší Jan, kterému bylo v počátcích hospodaření osm let, i o šest let mladší Radek. Lásku k rodné hroudě zdědili oba a dnes již přebírají otěže hospodaření oni.
