Celoroční ustájení dojnic ve vazných stájích bylo dlouhá léta běžným způsobem chovu skotu. I když je v současnosti považováno za zcela nepatřičný systém chovu z hlediska welfare zvířat, tak například v Bavorsku ještě existuje kolem deseti tisíc farem, na kterých dojnice čekají až se jejich majitelé přizpůsobí platným nařízením, jejichž cílem je zajistit hospodářským zvířatům odpovídající welfare.
Kde se stala chyba, že existuje ještě tolik majitelů vazných stájí, v nichž způsob chovu stále ještě neodpovídá platné legislativě a omezuje chovaná zvířata více, než je aktuálně přípustné? A to ještě před několika málo roky pocházela přibližně čtvrtina mléka produkovaného v Bavorsku od poloviny tamních chovatelů dojeného skotu a ze stájí s nějakou formou vazného ustájení – ať už celoročního nebo kombinovaného.
Kořeny první „chyby“ by se daly najít zhruba těch třicet let zpátky, kdy tito sedláci nevěnovali dostatek nebo dokonce vůbec žádnou pozornost vládním doporučením, podle nichž měli odpovídajícím způsobem „upravit“ své statky, tedy přesněji řečeno stáje pro chov skotu. Cílem těchto doporučení měla být motivace sedláků k vyčlenění větší plochy na stávajících pozemcích nebo k pořízení další půdy (například nákupem či pachtem), která by byla určena k vybudování moderních volných stájí. Jenže to zrovna neodpovídá „bavorskému způsobu“, který je založený na tradicích a dlouholetých zkušenostech a zvyklostech. Hned se mi při tom vybavila hláška jednoho bývalého kolegy: „Když vše funguje, bavorský sedlák neexperimentuje.“ A to přesně zapůsobilo i v případě vazných stájí. Proč by se mělo měnit něco, co fungovalo několika generacím předků? A navíc by to znamenalo nemalou investici, o jejíž návratnosti by člověk musel být dobře přesvědčen. Což ne vždy byl – i když se zemědělcům v ČR zdá, jak jsou na tom ti němečtí skvěle, tak faktem je, že spousta z nich to tak růžově nevidí. A pokud takový sedlák ještě k tomu neměl jistotu pokračovatele, nebo mu naopak nechtěl předat zadlužený statek, nelze se divit, že se jich tolik do tak velkých změn nehrnulo.
Ačkoliv se v posledních letech v Bavorsku přece jenom k přestavbě vazných stájí na volné rozhodlo přibližně 200 farem za rok, tak tímto tempem by se muselo čekat ještě desítky let, než by ke kýžené změně došlo, nebo by musel nastat nějaký okamžik „náhlého zlomu“.
Druhá „chyba“ majitelů vazných stájí se datuje do poměrně nedávné doby. Sedláci, kteří hospodaří na svých malých statcích v horských oblastech nebo v dalších tzv. znevýhodněných regionech, a samozřejmě i některé tamní mlékárny, pochopili, jak z těchto „velkých nevýhod“ vybudovat velmi výhodnou značku a vydělat na tom nemalé peníze. Jenže někteří z těchto sedláků, místo aby hojně přitékající finance využili ke smysluplným investicím do modernizace stájí a technologií, si je prostě zcela bezstarostně užili… a dnes za to poměrně pořádně pykají. Mlékárny totiž získaly skvělou příležitost a nástroje, jak jejich produkci penalizovat. Srážky kvůli nedostatečnému welfare se tak u některých bavorských mlékáren pohybovaly až na úrovni 6,5 centů na litr, což v celkovém součtu není zrovna málo.
