Poptávka po potravinách, které nasytí světovou populaci, stoupá. Stejně tak i pokrok v technologiích a při vývoji přípravků, jež povedou k maximalizaci produkce. Jenže dlouhodobé intenzivní využívání půdy se spojilo především s degradací půdy, snížením odolnosti rostlin i výnosů. Další zvyšování dávek hnojiv a pesticidů není udržitelnou cestou, a tak je potřeba najít nový směr.
Jedním z klíčových faktorů pro kvalitu produkce, a to nejenom objemných krmiv, je půda a její charakteristiky. Půda má vliv nejenom na intenzitu růstu, ale také na odolnost vůči. Půdy, které jsou přespříliš zatížené pesticidy a zároveň i působením extrémního počasí, trpí erozí a ztrátou živin. Vede cesta k opětovnému zvýšení výnosů a omezení klimatických změn přes regulaci pesticidů a dalších agrochemikálií či snížení intenzity hospodaření?
Trvalé travní porosty slouží téměř na celém světě k produkci objemného krmiva, které je buď přímo spásáno, nebo se konzervuje sušením či senážováním. Louky a pastviny zabírají velkou část světové zemědělské půdy a mají vcelku výrazný potenciál k regulaci klimatických změn, a to zejména díky své schopnosti vázat uhlík. I proto může být porozumění vlivu intenzivního hospodaření a znečištění půdy na nižší produktivitu vodítkem k optimalizaci a efektivnímu využívání trvalých travních porostů udržitelným a ekologicky šetrným způsobem.
Negativní vliv PFAS (perfluorované a polyfluorované látky) na zdraví lidí i ekosystémů je znám. PFAS jsou v podstatě všudypřítomné, protože se je již podařilo objevit na celém světě, a to i na velmi odlehlých lokalitách. Jejich nebezpečí pro zdraví spočívá především v tom, že se mohou akumulovat v potravinovém řetězci a ve finále se jejich dopad podepíše na vývoji dětí, oslabení imunitního systému, zvýšení rizika rozvoje rakoviny, narušení plodnosti žen a v řadě dalších. Skupinu PFAS reprezentuje přes 4 700 syntetických sloučenin, které se používají nejen v průmyslové výrobě, ale najdou se v řadě spotřebních produktů. Jsou součástí výroby fluoropolymerových povlaků a výrobků, které odolávají teplu, tukům, olejům, vodě a dalším látkám, mohou být obsaženy v oděvech i nábytku, potravinových obalech či v nepřilnavém povrchu kuchyňského náčiní.
Vědci upozorňují na to, že je třeba přejít od podpory intenzivní kultivace pěti nebo šesti plodin k motivaci zemědělců, aby se pokusili pěstovat takové plodiny, které v jejich konkrétní lokalitě budou efektivní a zároveň environmentálně příznivé. Jenže to by se muselo vykročit jiným směrem (a učit se něco jiného), vzdát se škodlivého (ale tak pohodlného) „monokulturního paradigmatu“ ve prospěch rozvoje diverzifikovaných zemědělských ekosystémů, které budou ekologicky udržitelné, ekonomicky životaschopné a klimaticky příznivé.
A když už je to text o environmentálních problémech, které jsou spojené s produkcí objemných krmiv, tak se asi nelze nezmínit o skleníkových plynech od jejich konzumentů – skotu. Zavedením zatím dostupných opatření, včetně omezení emisí metanu z chovu dojeného skotu, by mohlo v příštím desetiletí zpomalit postup globálního oteplování asi o 30 %.
Podpora příjmu kvalitní, dobře stravitelné píce je další strategií s potenciálem k omezení intenzity enterálních emisí metanu. Mezi možnosti se tak dostal i návrh na nahrazení travní senáže v krmné dávce kukuřičnou siláží. Ale zohlední-li se i náklady a problémy, které se pojí s pěstováním kukuřice, tak to nevypadá jako pravé řešení.*
Ing. Anna Mikšovský Marcinková
Podrobněji v NCH 3 /2024.
