Historie velkostatku ve Vysoké Libyni, obci ležící pár kilometrů na severozápad od Kralovic, se datuje od druhé poloviny 17. století. S předky Františka Janka a jeho syna Lukáše, který hospodářství v roce 2011 převzal, je spjata již téměř sto let. Tehdy, konkrétně po pozemkové reformě v roce 1925, zakoupil usedlost, která zahrnovala budovu bývalé tvrze, zámeček, 130 hektarů půdy a rybník, jako zbytkový statek dědeček staršího z hospodářů Jaroslav Koula, jenž byl do té doby správcem statku v Pacově.
Poprvé musel majitel statku se svou rodinou opustit Vysokou Libyni na základě Mnichovské dohody v říjnu roku 1938, kdy byli Češi nuceni vystěhovat se ze všech pohraničních oblastí. Jaroslav Koula si tehdy pronajal usedlost v Obicích nedaleko Klatov, kde setrval až do konce války. Na svém mu však bylo umožněno sedlačit pouze do osmačtyřicátého roku, kdy hospodářství zabraly státní statky, o tři roky později pak nově založené družstvo. Ze schopného sedláka Kouly se stal nákupčí ve Strojní a traktorové stanici v Prunéřově, později skladník na statku v Hubenově. Rodina se několikrát stěhovala, až zakotvila natrvalo v Kralovicích. V raně barokní budově vysokolibeňského zámečku, která bývala chloubou obce, vznikly mezitím družstevní kanceláře, od roku 1974 zela prázdnotou, chátrala a těsně před revolucí byla zbourána, aby ji nahradila nová stavba, jež dnes slouží obci.
Rozsáhlou rekonstrukci si samozřejmě vyžádal i celý objekt statku, kde v roce 1991 začal hospodařit František Janko za pomoci svého otce, po dobu patnácti let pak i společně se svým švagrem Vladimírem Janouškovcem.
„Uvědomuji si, že oproti celé řadě kolegů sedláků, kteří začínali na minimální výměře, jsme měli obrovskou výhodu v tom, že nám bylo navráceno celých 130 hektarů. Navíc se podařilo pronajmout či zakoupit i další půdu od vlastníků, jejichž rodiny ještě pamatovaly dědečka a vzpomínaly na něho jako na výborného hospodáře. I takto nepřímo nám vlastně ještě velmi pomohl, ačkoliv změny režimu se již nedožil,“ říká František Janko.
Kromě rostlinné výroby se hned zkraje devadesátých let zaměřili hospodáři na chov prasat a vytrvali až do roku 2010. „Mívali jsme kolem čtyřiceti prasnic a dlouhé roky dělali i výkrm. Rozhodnutí s chovem skončit pro mě osobně nebylo vůbec snadné, ale dotovat ho z rostlinné výroby a čekat, že se situace jednoho dne změní, prostě dlouhodobě nejde,“ popisuje chovatel situaci, kterou v bledě modrém zažilo mnoho sedláků napříč celou republikou.*
