Vždy jsem byl eurooptimista, neboť jsem přesvědčen, že ekonomická a společenská integrace jako taková má smysl a nám jako malé zemi uprostřed Evropy ani nic jiného nezbývá. Po nedávné návštěvě Bruselu se ze mě stal zároveň také euroskeptik a prohlašuji: „Tento způsob fungování EU zdá se mi poněkud nešťastným…“
Vážení čtenáři,
vždy jsem byl eurooptimista, neboť jsem přesvědčen, že ekonomická a společenská integrace jako taková má smysl a nám jako malé zemi uprostřed Evropy ani nic jiného nezbývá. Po nedávné návštěvě Bruselu se ze mě stal zároveň také euroskeptik a prohlašuji: „Tento způsob fungování EU zdá se mi poněkud nešťastným…“
Přijal jsem totiž pozvání platformy evropských novinářů při DG Agri (Generální ředitelství pro zemědělství a rozvoj venkova) na cestu do Bruselu. Cílem bylo ukázat nám, zemědělským novinářům práci evropských úřadů, jaké jsou možnosti využití tiskových informací a médií. Byli jsme v budově DG Agri, Evropské komise, Evropského parlamentu a Rady EU.
Na první schůzce k nám promluvil zástupce vedoucího oddělení AGRI.C1 Policy perspectives na téma Budoucnost společné zemědělské politiky. Měl představit vizi politiky po roce 2020. Mluvil asi hodinu, jeho řeč byla protkána pro mne nic neříkajícími anglickými výrazy, které by se daly přeložit jako: nový kontext politiky, simplifikace a modernizace, koherence, subsidiarita, průřezové výzvy, úkoly, možnosti a hodnocení politiky, zaostřední na sociální poptávku atd. Nebyl jsem z toho vůbec moudrý, nic konkrétního jsem se totiž nedozvěděl. Přišla řada na dotazy: Kolega novinář z Rakouska se zeptal, jak se v koncipování SZP projeví Brexit. Odpověď byla: „To ještě nevíme, ale problém to bude.“ Já jsem se zeptal, jestli evropská politika bude řešit problematiku GMO ve smyslu, že nám ujíždí vlak a jestli dáme přednost vědeckým závěrům nebo populismu. Odpověď byla, že GMO společná zemědělská politika ani po roce 2020 řešit nebude.
Pak přišel přednášet„expert“ přes komunikace a média. Oznámil všem, že EU komunikuje především přes Twitter. Ptám se, přátelé, kdo z nás ho má? Z přítomné skupiny novinářů se přihlásili tři, a to ještě s poznámkou, že jej využívají minimálně.
Následoval meeting s nadšenou paní pro projekty EIP-AGRI – na takové projekty má prý Evropa vyčleněno spoustu peněz. „Vytvoříme operační skupiny, budeme sdílet informace, propojíme vědce, farmáře, firmy z co nejvíce evropských zemí. Ti dohromady na něco přijdou a pak z toho budem profitovat všichni. Prosím, řekněte to všem ve vašich zemích a buďte hodně šťastní…“ Tak z toho už jsem asi vyrostl.
V budově Evropského parlamentu nebyl jediný poslanec, nesmělo se tam také fotit, tak jsme šli o dům dál.
Návštěva sídla Rady Evropské unie mou náladu příliš nezvedla i přesto, že k nám mluvila moc pohledná mladá dáma, tisková mluvčí této instituce. Snažila se nám vysvětlit, kde se to vlastně nacházíme, jaký je rozdíl mezi Radou EU (Radou ministrů), Evropskou radou a Radou Evropy. (Čert, aby se v tom vyznal, když se to jmenuje stejně.) Vrcholem jejího vystoupení bylo vysvětlení, jak funguje evropský legislativní proces. Dva roky pro standartní přijetí evropského zákona nestačí, spíše to trvá tři až čtyři. Když vezmeme v úvahu ještě dobu pro přípravu podkladů pro příslušný zákon, je reakční doba pro přijetí evropského zákona třeba šest let… Ptám se, může něco tak málo akceschopného fungovat? Vyvolalo to jen úsměv.
Navštívili jsme také audio vizuální studio Evropské komise, kde jsme se dozvěděli, že můžeme požádat o záznam z jednání, udělat rozhovor s eurokomisařem, využít všechnu dostupnou techniku i tlumočníka. Tato služba je pro všechny novináře a majitele médií zdarma. Neuvěřitelné! Nešel by se na tom rozjet úspěšný televizní kanál? A materiál k vysílání by byl zadarmo. Dospěl jsem k závěru: Nešel – ty politické „kecy“ by stejně nikdo neposlouchal…
Tak si jdu jako eurooptimista založit twitterový účet, ale mám obavy, abych se nedostal do ještě větší skepse, až mi budou chodit ty informace z Bruselu.
