Specialisté na problematiku chovu prasat konstatují, že ideální systém ustájení, který by splňoval všechny požadavky zvířat, zatím není. Tradičně nejproblematičtější je ustájení rodících a kojících prasnic, kde je dotčeným problémem zejména prostor.
Ustájovací technologie využívané v provozech chovu prasat jsou i předmětem testování VÚŽV, v. v. i., v Praze-Uhříněvsi, respektive oddělení chovu prasat v Kostelci nad Orlicí. Obrátili jsme se proto na vedoucího dislokovaného pracoviště Ing. Miroslava Rozkota, CSc., a požádali ho o krátký komentář.
„Na seminářích, které jsme pořádali, promítala Dr. Illmannová video ze Skandinávie, které zobrazuje chování domácí prasnice před porodem, při porodu i po něm ve volné přírodě. Umožnit prasnici chovat se podle podobného modelu by možná nebyl problém v alternativním chovu. V konvenčním chovu by to už ale problém byl. V prvé řadě prostor. Ten je ve stáji drahý. Jakékoliv zvětšení porodního kotce přímou úměrou zhoršuje ekonomiku. Při adaptacích je nutné počítat s tím, že konvenční technologie byly „šité na míru“ halám, stejně jako návaznosti kategorií zvířat. Zmenší se nám počty zvířat v turnusu, nebudou nám vyhovovat kapacity kotců v jalovárně, předvýkrmu, vše by chtělo další úpravy, respektive čas a peníze. Porodním kotcům je také vytýkáno, že se v nich prasnice nemůže otočit. Zpočátku se technologové snažili kotce dělat takové, aby to šlo. Ale má to háček. Pokud má normální prasnice dostatek místa, pořádek a čistotu si udržuje sama. Ale když otevřeme porodní klec tak, aby se prasnici umožnilo otáčet se v malém prostoru, pak při špatné hygieně to s choulostivými selaty nedopadne dobře. Další otázka je materiál ke stavbě hnízda. Kolik stájí je dnes stlaných? Tam to problém není. Většina je ale na roštech, což by byl spíš trest pro personál. Občas někdo přijde s něčím principiálně novým. Třeba systém PigSafe. Pochází z univerzity v Newcastlu. Kotec má několik zón, krmiště pro prasnici v němž se dá uzavřít. Zahrnuje prostor pro prasnici se selaty, kaliště a oddělené doupě pro selata. Výhody to má zřejmé: Prasnice si tam může udělat hnízdo, dodržovat hygienu, neztratí kontakt s ostatními, je tam i doupě pro selata, několik zajímavých detailů proti zalehnutí selat, možnost uzavření prasnice u koryta při manipulaci se selaty. Ale pro praktický konvenční chov to má i negativa. Například použití slámy při nedořešeném odklizu (pokud je kaliště kotce zaroštované, bude se sláma z hnízda dostávat pod rošty). Kotec je větší a dražší, příkrm selat je nedořešen. Etologové by řekli, že nejlepší pro selata je učit se přijímat potravu od prasnice, ale to platí v přírodě nebo při velmi pozdním odstavu. V chovu bychom měli tyto poznatky využívat jinak (umístění krmítka pro selata poblíž koryta prasnice, ale tak, aby tam ona sama nemohla – příkrmiště. Tak se to celkem běžně i dělá). Koncepce je to celkem zajímavá, chceme ji u nás v ústavu ověřit, a pak se budeme moci podělit o zkušenosti.“*
