To, že se Česká republika jednou přidá k evropským státům, které řeší nekontrolovatelné šíření vlka obecného, nepředpokládal asi nikdo. A proč taky? Ve škole jsme se učili, že u nás byl poslední vlk zastřelený v roce 1914 v polesí v Českém Těšíně a informace o občas zatoulaných jedincích v příhraničních oblastech nedávaly důvod k obavám. Díky přísné legislativní ochraně (vyplývající jak ze směrnice Rady č. 92/43/EHS, tak i z Bernské úmluvy) se však situace ohledně výskytu vlka obecného začala dramaticky měnit.
Podle zveřejněných odhadů se na území České republiky vyskytuje vlčí populace čítající asi 150 jedinců, přičemž v sousedním Slovensku je to okolo 700 vlků a v Polsku je asi 1,5 tisíce těchto psovitých šelem. Jedná se o společenská zvířat žijící v rodinných smečkách s pevnou sociální hyearchií. Rodičovský pár loví zpravidla v okruhu okolo 10 až 15 km, ale smečka se pohybuje v okruhu více než stovek kilometrů. Hlavní potravou vlka je spárkatá zvěř, ale při nedostatku přirozené potravy páchají škody na pastevně chovaných domácích zvířatech, respektive na malých a velkých přežvýkavcích. Na vlastní kůži to již pocítili také někteří naši chovatelé, kteří se tak z logicky věci neztotožňují s nadšením ochranářských aktivistů.
Čtyři roky žije v obavách před útoky vlků také ovčák Oldřich Kocek, který provozuje svou farmářskou živnost v obci Babí na Trutnovsku. Aktuálně eviduje 125 dospělých ovcí, které má po většinu roku na pastvině.
„Poprvé jsem zaznamenal útok vlka 15. ledna v roce 2020. Při každodenní ranní kontrole zvířat na pastvině jsem si vpovzdálí všiml několika krkavců. Moji pozornost upoutalo také to, že berani i bahnice byly natlačené v rohu ohrady. Při bližším ohledání místa jsem našel torzo těla ovce bez měkkých tkání z oblasti břicha. Ostatky byly od ohrady ve vzdálenosti asi pětatřiceti metrů. Po následné kontrole počtu zvířat jsem zjistil, že šlo o beránka. Ze stop se dalo vyčíst, že vlk se snažil dostat do ohrady na třech místech. Přestože ohrada byla pod proudem, neodradily ho ani dva neúspěšné pokusy, než se podhrabal do ohrady v místě bývalého potoka pod elektrickým ohradníkem. Systematicky hledal slabinu až ji našel. V loňském roce jsem několikrát vyhnal vlka od oplocení, respektive od stáda. Přesto jsem 20. září přišel o dvacet ovcí během jediné noci. To ale zaúřadovala hned celá smečka asi pěti dospělých vlků se třemi štěňaty. Jak se do ohrady dostali ale netuším. Jako zdroj elektrických impulzů používám Gallager, typ MR5000, který spolehlivě funguje i na osm kilometrů dlouhých ohrad. Mezi asi 120 cm vysokými sloupky, jež jsou od sebe vzdálené do šesti metrů, jsou dva nerezové dráty, přičemž první je 20 až 30 cm od země, druhý je ve výšce asi 65 cm. Pod každým z obou drátů, v nichž je napětí 6400 až 6800 voltů, je dále páska, přičemž další dvě nad sebou vymezují výšku ohrady,“ konstatoval ovčák, který toho kvůli vlkům se v posledních letech moc nevyspí.
Doporučovaná preventivní opatření snižující riziko útoku vlka zahrnují zabezpečení v podobě elektrického ohradníku (nejlépe dvojitého) a pořízení pasteveckého psa. Zásadou je, aby elektrický ohradník byl zajištěn zejména u země, protože vlci se nejčastěji podhrabávají či podlézají. Podle některých údajů lze tímto způsobem zabránit útoku vlka až v 80 % případů; s pasteveckým psem je to prý až 95 %.
„Vzhledem k tomu, že produkuji plemenná zvířata, musím mít stádo rozdělené. Na výměře 33 ha proto mám jednadvacet pastvin, v nichž postupně pasu sedm stád ovcí. Na doporučení příslušné instituce bych měl mít u každého stáda dva až tři psy, ale mým záměrem je chovat ovce, ne psy. Za účelem hlídání ovcí aktuálně využívám tři psy, konkrétně dvě kangalky, a to šestiletou Berušku a roční Myšku, a dále Kuličku, což je fena německého ovčáka. Uvažuji o pořízení dalších psů, ale štěňata anatolských pasteveckých psů, která se u nás nabízejí, ovce nikdy neviděla, atak ani nemáte jistotu, že budou fungovat tak, jak mají. Navíc do stáda, které zažilo útok vlka, se psi velmi špatně začleňují. Trvá až dvě generace, než si ovce na psy navyknou…“ řekl dále Oldřich Kocek. *
Více se dočtete v týdeníku Zemědělec a časopisu Náš chov.
