Pro potlačování výskytu parazitických červů chovatelé používají prakticky jen chemické přípravky. Jejich neuvážené využívání vedlo v řadě zemí k vytvoření rezistence, která léčbu znemožňuje.
Vznik rezistence, tedy schopnosti jedince odolávat dávkám léčiva, které efektivně eliminuje zbytek populace, je komplexní problém. Podílí se na něm jak nízké dávky léčiva, používání stejné účinné látky po delší dobu a častá léčba všech jedinců ve stádu, tak vysoká koncentrace zvířat.
Rezistentní alely jsou v každé populaci parazitů, ale samotná rezistence vzniká až po dosažení jejich určité hladiny. O tom, že je přípravek účinný, se dá hovořit v případě, pokud redukuje parazity s minimálně 95% spolehlivostí. Pokud je redukce na úrovni do 80 %, začínají se v populaci parazitů kumulovat rezistentní alely. Nižší účinnost pak ukazuje na efektivní léčbu. Návrat k plné citlivosti dosud nebyl popsán.
„Rezistence na anthelmintika se vyvíjí rychle, například některé druhy hlístic pozorované v laboratorních podmínkách si vytvořily rezistenci již za tři generace. Pokud se jedná o rezistenci na konkrétní účinné látky, tak například na thiabendazol to bylo za tři roky, respektive při jeho schválení v roce 1961 se potvrdil již v roce 1964. Rezistence na levamizol byla zjištěna v roce 1979, přitom v roce 1970 bylo schváleno jeho použití, na ivermektin v roce 1988 (schválení v roce 1981), na moxidektin 1995 (schválení v roce 1991) a na monepantel po jeho uvedení na trh v roce 2009 před třemi roky,“ uvedl ve své prezentaci na semináři, který pro chovatele ovcí uspořádal Výzkumný ústav živočišné výroby, v. v. i., ve spolupráci s Českou zemědělskou univerzitou v Praze, doc. Ing. Jaroslav Vadlejch, Ph.D.*
