Před více než třemi desítkami let se začal v evropských zemích rozvíjet nesmělými krůčky Systém rychlého varování pro potraviny a krmiva. Z původních několika málo členských zemí se rozrostl do velké části států Evropy. Počet hlášení, které dostává během jednoho roku, se z počátečních zhruba deseti zvýšil na tisíce. O vývoji systému do současné podoby i o některých milnících, které lemovaly a určovaly jeho cestu, se lze dočíst na jeho internetových stránkách.
Na počátku byly stříbřité kuličky rtuti v pomerančích z Izraele. V roce 1978 se s nimi setkali někteří spotřebitelé v nizozemském Maastrichtu a poté i v devíti západoněmeckých městech. Za akcí stáli arabští teroristé z Palestiny, kteří chtěli injekcemi rtuti do pomerančů narušit izraelskou ekonomiku. V reakci na tuto událost se členské státy tehdejších Evropských společenství v následujícím roce dohodly, že se budou vzájemně informovat o rizicích, která mohou hrozit jejich obyvatelům z potravin. Na samém počátku nešlo o nějakou obří organizaci, ale prakticky jen o dva odborníky z každé země a tři pracovníky z Evropské komise. Cílem bylo vytvořit pružný systém, který by mohl vyřešit nastalé problémy a nebyl přitom svázán formálními pravidly danými legislativou.*
Více si přečtete v listopadovém Farmáři
