Je všeobecně známou skutečností, že naše pole a louky jsou čím dále tím více ochuzovány o mnohá zvířata tvořící v nedávné minulosti pestrou směsici druhů. Některé již zcela z přirozeného prostředí vymizely, jako např. křepelky, jiné jsou silně ohroženy (koroptve, bažanti). Z řady savců obývajících naší krajinu je v současnosti nejvíce ohroženým druhem zajíc polní (Lepus europaeus, Pallas).
Mezi hlavní příčiny nízkých stavů zajíců patří změny přirozeného prostředí, nadměrné hnojení nitráty a jiné. Negativně působí klimatické změny (zajícům vyhovují průměrné hodnoty teplot a srážek našeho mírného podnebí) i nedávné povodně. Svůj podíl na úbytku zajíců má přemnožení predátorů, ale důležitou regulační funkci má člověk – lovec. Průměrné úlovky tohoto zvířete dosahovaly v období let 1966 až 1976 v Čechách kolem milionu kusů ročně. Například v roce 1973 se slovilo 1214000 kusů. Převedeme-li uvedené množství na potravinu, představuje to přibližně 3000 t kvalitního masa. Oproti tomu v letech 1998 a 1999 činil odlov pouze asi 70000 kusů.
V posledních letech se vedly různé polemiky o příčinách vymizení zajíce z přírody a o tom, co dělat na záchranu tohoto druhu. Zůstávají však pouze na akademické úrovni, bez výstupů použitelných v myslivecké praxi a navíc jsou některé informace zcela zcestné. Odstrašující je příklad z mysliveckého tisku, kde se objevilo, že lovit je možno už za dva roky po vypuštění mladých zajíců do přírody.
Chovné a výzkumné středisko v Litovli
Po dlouhodobém sledování vzniku a vývoje zaječích stanovišť, se Oldřich Kučera – lesník z Litovle - a několik nadšenců rozhodli jednat. Dospěli k názoru, že se musí zaměřit na poznání zajíce jako takového, jeho životních potřeb, stanovištních a potravních nároků. Za tímto účelem bylo u lesního závodu Litovel k 1. 1. 1980 založeno poloprovozní výzkumné středisko zkoumající možnosti chovu zajíců v zajetí a následného vypouštění. Bylo svým zaměřením a rozsahem prvním a jediným ve střední Evropě, ale bohužel zaniklo s odchodem tehdejšího ředitele LZ Litovel Oldřicha Kučery do důchodu.
Během osmi let se od průměrného počtu 55 párů narodilo 2278 mláďat, kterých se podařilo odchovat do dospělého věku téměř 60 %. Uskutečnila se zde řada významných výzkumných úkolů. Byly zjištěny potravní nároky, přímý vztah úhynů mláďat vzhledem k obsahu těžkých kovů v mateřském mléce, škodlivost dusičnanů v rostlinné potravě a vyvinuta technika krmení v zajetí.
Z prováděných výzkumů biologie, ekologie a etologie byla upřesněna délka březosti zajíce na 41 až 42 dnů. Dále bylo pozorováno zkrácení intervalu mezi dvěma vrhy až o 17 dnů. Jev se odborně nazývá superfetace a znamená, že zaječka je schopná zabřeznout v průběhu gravidity. Nemožné? Ale ano. Tato „dvojitá březost“ se vysvětluje přítomností vyvíjejících se zárodků pouze v jednom ze dvou děložních rohů. Protože zaječka působí sexuálně na samce i v období březosti, nic nebrání oplodnění vajíček a jejich uhnízdění v druhém – prázdném děložním roku.
V kotcích ano
V rámci výzkumného projektu „Ověřování technologie chovu zajíců“ se zkoušely způsoby chovu v oborách, v oplocenkách, v malých oplocenkách s přikrmováním granulovaného krmiva (tzv. kontrolovaná polovolnost) a v chovatelských kotcích. Nejlepších výsledků dosáhli v chovatelských kotcích. Hlavní výhodou oproti předchozím způsobům je izolace zvířat od půdy, která je nositelkou parazitálních nákaz. Drátěná nebo perforovaná podlážka zajišťuje propadávání trusu a moči a rovněž snižuje nebezpečí infekce střevními parazity. Navíc technologie umožňuje vést chorobopisy a evidenci zvířat, aplikovat léčiva a cíleně zkrmovat nejvhodnější druhy potravy. Je usnadněna též možnost předcházení vzniku epidemie neprodleným stanovením příčin úhynů. Tomu ale odpovídají vyšší pořizovací náklady a náročnost na práci ošetřovatele.
Vypouštění odchovaných zajíců
V roce 1982 bylo u LZ Litovel pokusně vypuštěno 62 značených zajíců ve stáří dva až tři měsíce, kteří od odstavu byli na vstup do přírody připravováni. Byla jim postupně zvyšována dávka zelené píce a snižovány granule, zároveň s medikací antikokcidik. Převod se uskutečnil pomocí oplocenek, v nichž se přikrmovalo granulemi. Po odstranění plotu byly pozorovány známé prvky instinktivního chování a neprokázal se žádný handicap z toho, že se zajíčci narodili v zajetí. Zpočátku zvířata navštěvovala krmítka a napáječky v místě vypuštění, ale s odstupem času méně a méně. Ani do roka nedošlo k žádnému hlášení o nálezu značkovaného zajíce a většina se v přírodních podmínkách úspěšně adoptovala.
Jak dál?
V Litovli se pro výzkum druhu a chov udělal kus práce. Dnes z pokusného střediska zbyly však jen vzpomínky a cenné zkušenosti důchodce. Kmenové početní stavy druhu jsou stěží 40% než v roce 1980 přesto, že odlov poklesl na nejnižší hodnoty od začátku sledování (1948). Vzniká situace, která klade otázku, zda chceme v našich přírodních podmínkách zajíce ještě vídat, natož pak lovit a zda nemáme přikročit k podpoře umělých chovů. Ze snahy mysliveckých organizací v Evropě o rozšiřování chovu v zajetí lze usuzovat, že stav nouze zaječí zvěře už nastal.
Jiskřička naděje byla vykřesána letos v červnu, kdy uspořádal myslivecký spolek v Rychnově nad Kněžnou seminář o chovu zajíce pro zazvěřování honiteb. Hojná účast a návrh pro založení Sdružení chovu zajíce polního v ČR naznačuje určitá pozitiva do budoucna.
Zájemcům o chov doporučujeme publikaci „O. Kučera, J. Kučerová: Zajíc v přírodě a chov v zajetí“ kterou vydala Matice lesnická v Písku roku 2002.
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.
Vážení přátelé,
mám zájem se dozvědět více o možnosti chovu zajíce v zajetí, uvedenou knihu však nelze sehnat.
Zkuste mě prosím kontaktovat.
Předem Vám děkuji a srdečně Vás zdravím. Jindřich Krbec, 603812708