Nejen české, ale zemědělství ve většině rozvinutých zemí se ocitá pod stále větším tlakem společnosti. Přitom jde často o zcela protichůdné názory, kdy jeden požadavek jde zcela výrazně proti druhému, často od stejné nátlakové skupiny. Snad jde o daň z blahobytu a výsledek toho, že stále více lidí je zcela odtrženo od reality a vůbec nereflektují současný vývoj našeho oboru. Zemědělcům neustále nabízejí řešení, která nejen že jsou už dávno překonaná výsledky odborných výzkumů, ale mnohdy jsou i zcela proti přírodním zákonitostem.
V Evropě se už vžil název „profesionální aktivismus“. Jde o označení skupin, které navázaly na původní myšlenky aktivistů, kteří chtěli zlepšit své okolí. Časem se ale tato témata vyčerpala a nastoupil tvrdý byznys a profesionalizace těchto organizací. U nás existuje kolem osmdesáti takovýchto organizací, které navzájem spolupracují a koordinují své aktivity.
Zvláště agresivně v poslední době vystupují některé ochranářské organizace. Toto hnutí získává ve vyspělém světě stále na síle. Pracuje s „odbornými“ studiemi, které uveřejňuje v rámci jimi vytvořených „výzkumných“ organizací. Nedávno jeden z aktivistů nasdílel množství odkazů, kterými chtěl dokázat, že člověk je vlastně býložravec a živočišnou stravu k životu nepotřebuje. A jeden z těchto odkazů směroval na Harvardskou univerzitu, konkrétně na její lékařskou fakultu. Bohužel nepřesným překladům pak věří i studenti vysokých škol, prostě proto, že podaná informace odpovídá jejich přesvědčení.
Struktura je u všech velice podobná a prolíná se personální obsazení. V čele je většinou ředitel(ka) nebo předsednictvo, které často podléhá (podle vlastních slov spolupracuje) nadnárodní jednotce. Uvnitř funguje několik najatých pracovníků (koordinátorů), kteří mají na starosti konkrétní region nebo téma. A těm podléhá množství dobrovolníků, kteří jsou buď skutečnými dobrovolníky, nebo najatými brigádníky.
Každá činnost vyžaduje i finanční zajištění. Hlavním příjmem již dávno nejsou dobrovolné příspěvky a vlastní altruismus aktivistů. Tyto organizace mají vícezdrojové financování skládající se ze státních, unijních a soukromých prostředků. Velkou roli hrají i „dobrovolné“ příspěvky větších či menších společností. Zčásti jde o snahu vylepšit si svůj obraz, ale hodně často jde o tvrdý obchod ve stylu: Přispějte na naši činnost a vynecháme vás z našich aktivit. To stálo za závazkem prodeje vajec z klecových chovů v obchodech. Stačilo zorganizovat několik happeningů mezi regály a závazek byl na světě. Stejně tak stačilo napadnout účty některých zpracovatelů vajec a řada velkých výrobců potravin přistoupila k obdobnému závazku. Některé z těchto organizací totiž zveřejňují výroční zprávy, ze kterých se dají někdy vyčíst zajímavé informace. Například organizace, která se stala nositelem boje proti „týrání“ nosnic, pracuje s rozpočtem, ve kterém jsou na marketingové a PR aktivity vyčleněny miliony korun ročně. Samozřejmě tyto prostředky nejsou určeny na zlepšení životních podmínek chovu nosnic.
Před několika lety jeden z ministrů zemědělství prohlásil, že v našem oboru panuje dokonalá konkurence. Bohužel to je fakt. Tato dokonalá konkurence stojí za tím, že množství jednotlivců upřednostňuje individuální a okamžité zájmy nad zájmy celého oboru. Tlaku můžeme čelit jen informovaností laiků, kteří mají na náš obor stále větší vliv. Odhodit vzájemnou nevraživost a ukazovat normální a udržitelný provoz ve stájích, na polích, v krajině.*
Ing. Vladimír Pícha, Komunikace a vnější vztahy, Zemědělský svaz ČR
Podrobnější informace v časopisu Náš chov 1/2021.
