Občas slýcháme, či čteme moderní „zelené“ názory, že mléko matek savců patří jen jejich mláďatům. Ale na druhé straně je nezvratitelným faktem, že člověk mléko pije a zpracovává už od dávnověku. Aby tomu tak mohlo být, potřeboval ho nejprve získat – nadojit.
Člověk je díky drobné genetické mutaci asi jediným savcem, který si schopnost trávit všechny složky mléka, a tedy i oblibu jeho konzumace udržel až do dospělosti. I když jsou jedinci, kteří jsou skálopevně přesvědčeni o škodlivosti konzumace mléka, my ostatní víme, co vše nutričně významného je v mléce skryto a jak blahodárně to na lidský organismus působí. Pravda, ani to neplatí stoprocentně a u všech lidí. Část lidské populace nedokáže trávit mléčný cukr, což je někdy nesprávně označováno jako alergie na laktózu. Nejčastěji se s touto laktózovou intolerancí setkáváme u Asiatů, kteří se s tímto svým handicapem vyrovnávají pomocí kvašených mléčných výrobků, kde je laktóza s pomocí bakterií měněna v jiné, jejich organismem využitelné, látky.
Jelikož je člověk tvorem mlsným a k tomu navíc i vynalézavým, naučil se mléko nejen získávat, ale následně také zpracovávat mnoha rozličnými způsoby na celou řadu produktů, a ve většině případů tak nečinil kvůli nějakému genetickému handicapu typu intolerance na laktózu. Většinou se jednalo o hledání způsobů, jak tento zdroj bílkovin uchovat delší dobu. Letité zkušenosti se zpracováním mléka překonává překotný vývoj technologií v oblasti jeho získávání, který si zejména v několika předchozích desetiletích vyžádal mnohé převratné změny. V důsledku toho řada technologií využívaných v dobách minulých již upadla v zapomnění, protože bylo potřeba najít nové postupy a techniky, které vyhovují moderním požadavkům. A tak jsme se od čistě ruční (a poměrně málo hygienické) a namáhavé práce dostali až k možnosti využívání robotů, kde je vlastní fyzická práce člověka a možný negativní vliv lidského faktoru minimalizován.*
