Značné používání antimikrobiálních látek v humánním i veterinárním lékařství způsobilo a vznik a rozvoj rezistentních mikroorganismů, zejména bakteriálních patogenů. Zeptali jsme se odborníků na to, jak je tento problém závažný a jaká budoucnost čeká veterinární lékařství.
Rychlý rozvoj rezistence na antimikrobní léčiva zejména u bakteriálních patogenů je vážný problém a Světová zdravotnická organizace (WHO) ji považuje za globální hrozbu pro zdraví veřejnosti. Právě rizika pro zdraví člověka jsou hlavním důvodem pro přijímání návrhů opatření směřujících k tlumení antimikrobní rezistence, a to jak v humánní, tak i ve veterinární medicíně. Přestože je beze všech pochybností, že antimikrobní rezistence ve veterinární medicíně přispívá k problémům, se kterými se potýká humánní medicína, je potřeba vést nezaujatou, věcnou a odbornou debatu o tom, do jaké míry. Na druhou stranu je zřejmé, že rozvoj antimikrobní rezistence začíná nepříznivě dopadat i na samotnou veterinární medicínu a pro některá závažná onemocnění již dnes zbývá velmi omezené spektrum účinných léčiv. Příkladem mohou být infekce vyvolané bakterií Escherichia coli u drůbeže, nebo u novorozených selat a u selat po odstavu, nebo, v České republice v minulém období významně utlumená, dyzenterie prasat, vyvolaná bakterií Brachyspira hyodysenteriae.
Největší riziko tak dnes – a s velkou pravděpodobností i do budoucna - představují gramnegativní mikroorganismy, a to například i díky relativně snadnému sdílení genů kódujících rezistenci na tzv. mobilních genetických elementech, které se mohou přenášet nejen v rámci jednoho druhu, ale i mezi jednotlivými druhy nebo dokonce rody bakterií.
Ve spotřebách antimikrobik se Česká republika podle srovnání, které umožňují údaje o prodejích veterinárních léčivých přípravků v jednotlivých členských státech shromažďované v evropském projektu ESVAC na internetové stránce Evropské lékové agentury (http://www.ema.europa.eu), řadí co do objemu spotřeby antimikrobik na definovanou jednotku živočišné produkce ke státům s průměrnou spotřebou. Pokud se podíváme na údaje ESVAC podrobně, vychází ve srovnání ČR hůře, pokud se zaměříme na používané látky, kde více než 50% spotřeby v ČR představují tetracykliny, tedy antimikrobika se širokým spektrem účinku, často používaná po relativně dlouhou dobu a spíše pro účely prevence než léčby, nebo pokud se zaměříme na způsoby, jakými jsou antimikrobika zvířatům podávána. Vysoké procento rovněž představují hromadné aplikace, kdy touto formou je v ČR podáváno přibližně 85 % antimikrobik (22 % ve formě medikovaných krmiv, 27 % v krmivech ve formě perorálních prášků a 36 % ve formě medikace vody). Hromadné podávání antimikrobik představuje z pohledu antimikrobní rezistence nejrizikovější způsob podání. Z dalších praktických zjištění je za problematické nutné považovat například používání flurochinolonů u brojlerových kuřat, způsob, jakým se používají cefalosporiny 3. generace u mléčného skotu pro léčbu infekcí pohlavního aparátu a onemocnění končetin nebo způsob, jakým jsou používány cefalosporiny 4. generace při léčbě a tlumení mastitid a u prasat jde potom o vysokou míru podávání léčiv k léčbě a prevenci onemocnění formou hromadné medikace. Všechny tyto oblasti vyžadují hledání dlouhodobých řešení.
Státní veterinární správa (SVS) i Ústav pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv (ÚSKVBL) kvitují pozornost, kterou této problematice věnuje Ministerstvo zemědělství a fakt, že na platformě Pracovní skupiny pro antimikrobika probíhá otevřená debata, která hledání dlouhodobých řešení usnadňuje. To dokladují i oblasti, na které se skupina zaměřuje a které mají povahu středně a dlouhodobých aktivit, jako je standardizace laboratorních metodik pro stanovování a hodnocení citlivosti a rezistence s hodnocením minimálních inhibičních koncentrací a definování jednotných interpretačních kritérií, dále pak projekt monitoringu rezistence cílových patogenů zvířat, jehož pilotní fáze, která byla realizována v roce 2015, ukazuje, jak významné údaje z pohledu formulování národní veterinární antibiotické politiky může poskytovat, prosazování systému kvality do chovů zvířat a principů produkčně-preventivní veterinární medicíny, standardizace postupů kontroly dozorových orgánů, přípravu doporučených postupů pro volby antimikrobik pro významné nákazy zvířat, opatření proti ilegálnímu trhu s léčivy a v neposlední řadě výměnu informací a vzdělávání, kdy v roce 2015 proběhly semináře zaměřené na problematiku AMR v chovech drůbeže a skotu a připravují se materiály pro vzdělávání veterinárních lékařů. Nesprávné používání léčiv a zejména nadužívání či zneužívání léčiv v chovech zvířat bude pravidelnou součástí kontrol prováděných jak SVS, tak kontrol ze strany ÚSKVBL.
ČR může v současné době těžit v oblasti AMR z dlouhodobě fungujících systémů a programů, včetně struktury a organizace chovu zvířat a veterinární péče, organizace a úrovně veterinárního dozoru a dozoru nad veterinárními léčivými přípravky. ČR se však musí stále přizpůsobovat rychle se měnícím podmínkám a novým poznatkům.
ČR je v řadě oblastí závislá na dovozech zvířat určených pro další výkrm, dovozech plemenného materiálu a dovozech živočišných surovin a potravin, a právě tato závislost, jak dokladují i zkušenosti z jiných zemí (například skandinávské země), může představovat rizikový faktor, který může významně komplikovat řešení problematiky AMR. Snaha, kterou deklaruje MZe v oblasti vyšší soběstačnosti ČR, je proto příznivá i z pohledu řízení problematiky AMR v podmínkách ČR.
Na závěr si dovolím použít názor, který byl vysloven na semináři k problematice AMR u skotu. ČR by měla pokračovat v chápání AMR jako příležitosti a vyvíjet snahu se pozitivně odlišit od ostatních zemí kvalitou chovu zvířat a živočišné produkce a využít toho jako své konkurenční výhody. ČR má k tomu vytvořeny všechny důležité předpoklady, a pokud se podaří udržet nastavenou úroveň odborné diskuse a ochoty všech významných stran přispět k řešení tohoto problému, potom je důvod věřit, že ČR může být v této oblasti úspěšná. Jedním z největších úkolů potom bude umět přesvědčit o kvalitě české produkce a o její přidané hodnotě spotřebitele. Způsob, jakým mají být spotřebitelé oslovováni, by měl proto být součástí národní strategie řešení AMR.*
Antimikrobní rezistence by se měla chápat jako příležitost a ČR by měla vyvíjet snahu se pozitivně odlišit od ostatních zemí kvalitou chovu zvířat a živočišné produkce a využívat toho jako své konkurenční výhody. Jedním z největších úkolů potom bude umět přesvědčit o kvalitě české produkce a o její přidané hodnotě spotřebitele.
