Jak se zemědělské podniky více a více specializovaly, kejda na některých místech stala problematickým odpadem, místo aby byla přirozeným prostředkem pro zvýšení výnosu zemědělských plodin. Když se k tomu přidala legislativa regulující použití hnojiv a zejména dusíku, tak se takřka žádný současný chovatel hospodářských zvířat neobejde bez hledání odpovědi na Nerudovskou otázku: Kam s ním? Tedy přesněji: Co s ní?
Ačkoliv řada podniků stále ještě využívá kejdu k zajištění organického hnojení, a to aspoň při pěstování pícnin a dalších krmných plodin, tak existují i takové, které ani zdaleka nemají dostatek zemědělské půdy, na kterou by mohly kejdu aplikovat. Navíc je třeba počítat s kolísajícím obsahem živin, splnit stále přísnější legislativní požadavky na skladování a aplikaci (a s tím související administrativu) a tak podobně. Jednou z možností by bylo dostat toto organické hnojivo tam, kde ho využijí, tedy na farmy s rostlinnou výrobou. A tak ve spolupráci se svými kolegy navrhla systém, který by propojil jednotlivé podniky a tím přispěl k využití kejdy, podpoře tvorby výnosu a ozdravení půd.
Dalším problémem, který lze spojovat s organickými hnojivy, je vyplavování nevyužitých živin. Avšak stále častěji se vědci věnují výskytu rezistentních bakterií v organických hnojivech. Do půdy se antibiotika dostávají při aplikaci organických hnojiv z chovů hospodářských zvířat s vysokými koncentracemi zvířat, ve kterých ještě stále bývají zkrmována tzv. medikovaná krmiva.
Myšlenka na jiné využití se objevila v hlavě Dr. Alexandera Bismarcka, když byl na prázdninách na Krétě a jednoho krásného dne si všiml koz, které spokojeně přežvykovaly, a on si uvědomil, že na druhém konci z nich vychází částečně strávený rostlinný materiál, ve kterém musí být obsažena celulóza.
Poté, co to Dr. Bismarck vyzkoušel s kozími výkaly, pokračoval v dalších pokusech společně se svými doktorandy a studenty na Universität Wien. Věnovali se zpracování výkalů koní, krav, a nakonec i slonů. Důvody výběru nebyly nijak složité – zásoby těchto surovin jsou značné. V průběhu zpracování vědci ošetřovali kejdu roztokem hydroxidu sodného. Tím částečně odstranili lignin, který lze později použít jako hnojivo nebo při výrobě paliv, a další nečistoty, jakými byly např. bílkoviny nebo odumřelé buňky. Pro úplné odstranění ligninu a produkci bílé buničiny k výrobě papíru, musel být tento materiál bělen chlornanem sodným. Na rozdíl od konvenčních metod vyžadovala tato vyčištěná celulóza jen malé nebo vůbec žádné mletí, aby se při přípravě na výrobu papíru rozložila na nanovlákna.
Ale tím možnosti využití výkalů a kejdy ještě nekončí. V rámci hledání cesty k výrobě obnovitelných motorových paliv, která by byla kompatibilní s existující infrastrukturou dieselových paliv, přišli vědci z University of Illinois s nápadem na konverzi tekutého bioodpadu, kam patří třeba prasečí kejda nebo některé potravinářské odpady, na palivo, jež bude možné míchat s naftou.
Je zřejmé, že využití kejdy by se do budoucna nemuselo omezovat pouze na hnojení a produkci bioplynu. Které z těchto možností si najdou cestu do běžné praxe, ukáže čas.*
S použitím zahraničních materiálů připravila Ing. Anna Marcinková
Podrobněji v časopisu Náš chov 7/2021.
