Kousání ocasů je multifaktoriální problém

Chovat prasata s přirozenou délkou ocasů je stále výzvou. Riziko zranění ocasu kousnutím je vysoké, a tak většina evropských zemí stále používá nepopulární a někde i zakázané kupírování ocasů. Kromě toho má kousání ocasů významný ekonomický a sociální dopad.

Pokud se budete pídit po odpovědi na otázku: Proč se prasata koušou, většinou se dočtete, že kousání ocasu, ale i uší jsou symptomy stresu.

Vědci rozlišují kousání na primární a sekundární. Je-li dříve nepoškozený ocas zraněn agresivními nebo frustrovanými prasaty v kotci, jedná se o primární kousání. Předpokládá se, že toto chování je z velké části způsobeno chybami v managementu chovu, například přeplněním kotců, nedostatkem krmných míst či obohaceného materiálu.

Kousání ocasů kvůli nekróze je možná ještě častější než primární kousání ocasů. Metabolické procesy, které vedou k tvorbě nekrotické tkáně, jsou doprovázeny podrážděním a svěděním v postižených oblastech. To může být důvod, proč se napadené prase nebrání okusování, které pro něho ve skutečnosti znamená úlevu. V pokročilém stádiu může takové chování přerůst v kaudofágii. Pach poraněné tkáně a krve přitahuje i další prasata, která začnou postiženého jedince také okusovat. V této fázi není daleko ke kanibalismu.* 

O výsledcích výzkumu na snížení rizika kousání ocasů se dočtete v článku Ing. Jaroslava Smitala, Ph.D., který vyjde v dubnovém čísle časopisu Náš chov.