Výživa a sestavování krmné dávky už dnes není pouze o potřebách živin toho kterého organismu, ale stále častěji se do výživářských studií dostávají i pohledy ochránců přírody, ovzduší a ozónové vrstvy. Ať už si o účelnosti a oprávněnosti těchto snah myslíme cokoliv, jejich požadavky chovatele ovlivňují, a tak se jim vědci snaží pomoci.
Skupiny aktivistů na celém světě neustále hledají možnosti, jak by se (a pokud možno zákonem nebo „vládním nařízením“) dal omezit ten nepříjemný zápach, který se line nejen z velkých mléčných farem. Zraky médií se upírají k celé řadě plynů, kterým jsou pro naše ovzduší a následně i klima přičítány vpravdě ďábelské účinky. Můžeme si jen domýšlet a spekulovat, čím to je, že se pozornost kritiků a médií upírá především k zemědělské prvovýrobě a ne třeba k narůstající zátěži osobní a hlavně nákladní dopravy stěhující často naprosto zbytečně stejné, či srovnatelné výrobky z jedné strany zeměkoule na druhou. Inu, dnešní svět už dávno nemá tu logiku, jakou míval dřív. I když existují projekty, které se snaží upoutávat pozornost spotřebitelů k lokální a sezónní produkci a tím navrátit aspoň část logiky do systému. Snad každého někdy napadne, zda je opravdu to zemědělství, kterým se člověk zabýval již v pradávné minulosti, takovým zlem pro životní prostředí. Pravda, jak už tomu tak bývá, je někde v průsečíku té škály, často extrémních a mnohdy neověřených a neodůvodnitelných tvrzení, s kterými se zejména v posledních desetiletích doslova roztrhl pytel.*
Více si přečtete ve Farmáři č. 10/2014
