Asi málokterá plodina je tak všestranná jako kukuřice. Je klíčovou složkou řady krmiv pro hospodářská zvířata, ale i oblíbených pokrmů. Kromě toho ji lze nalézt i v produktech, kde byste ji pravděpodobně nečekali.
Když se řekne kukuřice setá (Zea mays), zemědělcům se nejspíš vybaví rozsáhlé zelené plochy této robustní traviny, která slouží k produkci siláže pro výživu skotu (a někde i k výrobě elektrické energie prostřednictvím fermentorů bioplynových stanic). Běžným spotřebitelům se pravděpodobněji připomene nasládlá chuť kukuřičných zrn, která je možné konzumovat vařená či grilovaná, v salátech a dalších pokrmech. Národy střední a jižní Ameriky by si svůj jídelníček nejspíš nedovedli představit bez kukuřičné mouky a z ní vyráběných placek.
Ačkoliv by si někteří laičtí spotřebitelé mohli myslet, že přece všechna kukuřice vypadá více méně stejně, tak ve skutečnosti mezi jednotlivými typy existuje mnoho rozdílů. Asi ten nejvýznamnější je mezi kukuřicí cukrovou a krmnou.
Krmná kukuřice je asi nejběžnějším typem, například ve státě Nebraska (USA) zabírá 99 % ploch osetých kukuřicí. I v Česku a Evropě se s největší pravděpodobností na polích setkáme pouze s jejími varietami, které jsou určené k produkci siláže či na zrno.
Kukuřice na zrno se sklízí na podzim poté, co jsou rostliny suché a zrno v palicích zcela zralé. Kombajny posečou suché rostliny a oddělí tvrdá, suchá zrna od vřetene. Výsledkem jsou tuny zlatavých kukuřičných zrn s nízkou vlhkostí a výrazným důlkem na vrcholu – proto se této kukuřici říká koňský zub. Asi nikoho moc nepřekvapí, že se využívá zejména jako jadrné krmivo pro hospodářská zvířata, ale slouží též k průmyslovému zpracování – při výrobě etanolu a biopaliv – či v potravinářském průmyslu při produkci škrobu a dalších potravin.
V krmných dávkách hospodářských zvířat je kukuřice ceněným zdrojem živin a energie. Může být zkrmována ve formě celých zrn, ale mnohem častěji je přidávána ve formě stravitelnějšího šrotu či vloček.
Nicméně pro potřeby chovu skotu se nejčastěji pěstují odrůdy kukuřice s bujným růstem a bohatým olistěním, které jsou sklízeny pro výrobu siláže – typického objemného krmiva, které tvoří základ krmné dávky nejenom dojeného skotu. V souvislosti s chovem dojnic ještě stojí za zmínku dva vedlejší produkty z výroby etanolu: kukuřičná „lepková“ moučka a lihovarské výpalky, které jsou jako zdroj bílkovin často přidávány do krmné dávky vykrmovaného masného skotu. Kromě toho v USA řada farmářů po sklizni kukuřice vyhání zvířata na pole, aby tam vysbíral posklizňové zbytky (stonky i palice).
A co lidé? Mohou konzumovat tuhle „obyčejnou“ krmnou kukuřici? Bez obav! Snad každý někdy jedl vařenou kukuřici, kterou krátce před tím „uloupil“ na nedalekém poli. Záleželo na zralosti zrn, zda se jednalo o příjemný zážitek či zklamání. Zatímco „krmnou“ kukuřici, která je ve stádiu mléčné zralosti, si ještě jakž takž vychutnáme (i když ve srovnání s kukuřicí cukrovou by ani tak neobstála), tak později už to žádný požitek není. Důvodem je vyšší škrobovitost, která způsobuje, že není tak šťavnatá a ani zdaleka tak sladká jako cukrová kukuřice. Avšak již bylo zmíněno, že její využití v potravinářství není zrovna malé, i když existují i speciální moučnaté odrůdy pěstované přímo pro výrobu kukuřičných place, chleba či kaší. A co teprve kukuřičné lupínky (tzv. cornflakes), které jsou nejenom oblíbenou snídaňovou cereálií, ale mohou posloužit i k obalování masa či sýrů před smažením.
