V posledních desetiletích se chovatelé drůbeže a zejména producenti vajec museli vypořádat s celou řadou nových požadavků a nutných změn. Klecové chovy, které byly téměř výhradním systémem u producentů vajec, byly cílem řady kritik a legislativních změn, jejichž cílem bylo zejména zlepšit welfare chovaných zvířat. Ale se změnami systému přichází i nové problémy.
Když se řekne chov drůbeže, tak si asi každý téměř okamžitě vybaví maso nebo vejce. Drůbeží maso získává na oblíbenosti nejen díky jeho dietetickým vlastnostem, ale často i díky nízké ceně. Pokud jde o jeho spotřebu, tak na řadě míst světa stoupá, např. v České republice se již dostala na více než 27 kg na osobu a rok, ale například průměrný obyvatel Spojených států si ročně dopřeje kolem 50 kg drůbežího masa, zatímco na druhém konci žebříčku se umísťují obyvatelé Indie, kde se spotřeba drůbežího masa pohybovala kolem 2 kg. Dalším produktem, bez kterého se obejde jen málokterá kuchařka a řadí se k oblíbeným potravinám, jsou vejce. Jejich spotřeba se v Česku pohybuje kolem 250 kusů ročně. Právě produkce vajec se stala častým terčem kritiky, protože klecové chovy byly a jsou trnem v oku snad všem ochráncům práv zvířat a odborníkům na welfare.
Mezi prvními požadavky na změnu původních technologií byly řady úprav, které by poskytly chovaným zvířatům lepší podmínky pro život a vznikly tzv. obohacené klece. Ale snahy o úplné zrušení klecových chovů neustaly. Dalším stupněm jsou haly určené pro chov na podestýlce s takovým vybavením, jako jsou např. hřady a snášková hnízda, kde mají zvířata mnohem více možností k projevům přirozeného chování, jako je třeba hrabání nebo hřadování. Ještě lepší variantou se jeví volné chovy, kde mají zvířata navíc možnost volného pohybu ve venkovním travnatém výběhu. Nejvyšším a nejnákladnějším stupněm jsou organické chovy, které jsou sice populární, ale jejich většímu rozšíření brání jak náročné požadavky na chov a krmení, tak výsledné vysoké ceny produktu. Ale každá mince má dvě strany a když jsou na jedné straně pozitiva v podobě lepšího welfare, tak na druhé straně najdeme především vyšší nároky a náklady na provoz.*